Paní učitelku, která popírala ruské válečné zločiny na Ukrajině, soud osvobodil.

Sice zatím nepravomocně, ale osvobodil. Myslím si o tom svoje, a taky vám to řeknu, ale výrok soudu jako takový je třeba respektovat.

Teď k tomu, jak to vidím. Soudkyně řekla, že paní učitelku není možné soudit za názor. S tím by se dalo souhlasit, ale způsob, jakým dětem své myšlenky prezentovala, se mi jako obhajoba názoru nejeví.

Podle mého dětem prezentovala jasné lži s cílem je minimálně zmást. Lež podle mého není názor. Ale dobře, paní učitelka dětem krásně názorně předvedla, jak taková dezinformace vypadá a jak se šíří. Vlastně udělala dětem takovou „case study”. Nakonec i soud označil názory učitelky za směsici pravdivých výroků, nepravdivých výroků a zavádějících a neověřitelných informací a vlastně tak řekl, že paní učitelka je dezinformátorka, protože dezinformace fungují přesně tak, jak popsal.

Myslím si, že učitelé mají vůči společnosti úplně jiný typ odpovědnosti, než „běžní“ lidé – zatímco si nějaký hejhulák před nádražím může vykřikovat relativně co chce, učitelka ve výuce dezinformace prostě šířit nemá.

Všimněte si také jedné věci, kterou mají tihle lidé společnou - absenci sebereflexe a uznání toho, že mohli něco udělat špatně. Ale ani v tomhle případě nejde o spiknutí, politický proces, umlčování nebo totalitní manýry, jak dezinformátoři rádi říkají. Jde o obranu pravdy, která je vždy jenom jedna.

Takže tak. Soud je jedna věc. To hlavní naštěstí je, že paní učitelka už svoje názory ve škole dětem nesděluje.