Stále existují mocné zájmy, které si přejí tuto smlouvu mezi EU a USA prosadit. Před námi však leží ještě jedna smlouva, která se jmenuje CETA (Comprehensive Economic Trade Agreement). Na rozdíl od TTIP je tato smlouva dojednaná mezi EU a Kanadou uzavřena a připravena na schvalovací proces. Ten by se měl odehrát tak, že na návrh Evropské komise CETA schválí Evropská rada, poté Evropský parlament a poté parlamenty členských států EU. Na druhé straně Atlantiku pak smlouvu musí schválit kanadský parlament.

Nemusíme se však podívat ani na první stránku CETA a už je tu problém. Evropská komise plánuje, že by CETA mohla platit jaksi předběžně, tj. jen po schválení Evropskou radou. To by v praxi znamenalo, že ani Evropský parlament ani parlamenty jednotlivých zemí se nebudou moct předem vyslovit k obsahu smlouvy. Budou ji moci odmítnout, ale mezitím má být podle kanadského premiéra Trudeaua implementováno 90 % obsahu CETA. Zatímco ratifikační proces může trvat dva až pět let, vzhledem k množství parlamentů, které musí smlouvu odsouhlasit, bude její obsah platit dnem podpisu, tj. na summitu EU-Kanada 27. října. Zní to jako typická konspirační zpráva, jen kdyby tento záměr neoznámila Evropská komise na svém webu (http://europa.eu/rapid/press-release_IP-16-2371_en.htm). O CETA i TTIP se bude jednat na blízkém summitu v Bratislavě, za zády evropských občanů se tak budou rozhodovat věci, které ovlivní životy nás všech. 

CETA jako TTIP, ICS jako ISDS 

Pokud se miliony evropských občanů, stejně jako sdružení spotřebitelů a odborových svazů postavili proti TTIP, nikdy nezapomínali dodat, že stejně jako smlouva s USA je i smlouva s Kanadou. To, o co jde dnes především, je odmítnutí smlouvy CETA. Podstata obou smluv se totiž příliš neliší. Například Evropský odborový svaz pracovníků ve veřejných službách poukazuje hned na několik problémů s touto smlouvou. Zaprvé, CETA je první smlouvou EU s „negativním seznamem“ služeb. To znamená, že veškeré služby budou podrobeny liberalizaci, kromě těch, které jsou v textu explicitně zmíněny. Problém ale nastává se službami, které se dosud dostatečně nerozvinuly nebo ani ještě neexistují a budou v budoucnu považovány za veřejné. Uveďme si jako příklad veřejnou síť Wi-Fi. Před deseti lety by nikoho nenapadlo chápat poskytování této služby zdarma pro turisty nebo občany jako předmět veřejného zájmu. Nyní je to trend, který se nedá zpochybnit, ale který by mohla CETA v podobných případech ohrozit. Zadruhé, CETA ohrožuje dostupnost veřejných služeb, protože v nich má dojít k liberalizaci a narušení principu, že cena těchto služeb musí být dostupná pro občany daných zemí. Stejně tak je omezena možnost produkce a šíření energie ve veřejném zájmu. Zatřetí, CETA obsahuje mechanismus mezinárodních arbitráží nově pojmenovaný ICS (Investement Court System), který ale zachovává největší problémy předešlého ISDS, tj. zvláštní soudy pro korporace, před kterými jsou státy vždy jen v pozici žalovaných. Navíc díky svým kanadským sídlům mohou žaloby pomocí smlouvy CETA využívat i americké nadnárodní korporace. Okolo 80 % z nich má ono kanadské sídlo. Samotná Kanada čelila několika desítkám mezinárodních arbitráží.

Neslavným příkladem je firma Lone Pine, která žaluje Kanadu o více jak 175 milionů euro za to, že provincie Québec zakázala nebezpečnou těžbu břidlicového plynu. Začtvrté, CETA neobsahuje žádné závazné a vymahatelné podmínky dodržování klíčových konvencí Mezinárodní organizace práce. Zapáté, všechny služby, které budou liberalizovány, jsou liberalizovány navěky díky tzv. „zápatkovému“ mechanismu. Tedy pokud by vlády usoudily, že privatizovat např. vodu, železnici atp. byl špatný nápad, bude možné tento proces zvrátit jen s rizikem arbitráží právě na základě smlouvy CETA. Z výše uvedeného je patrné, že CETA i TTIP se řídí stejnou logikou liberalizace trhu. To znamená, že jim jde o co nejmenší množství regulací, které vznikly, aby chránily spotřebitele, zaměstnance a omezovaly největší korporace. Právě jejich tlak dlouhodobě určuje podobu podobných smluv. Pokud chceme hájit zájmy obyčejných lidí, musíme odmítnout tuto logiku a vykročit směrem ke spravedlivé obchodní politice. Ta musí být založena na ochraně místní produkce, vysokých standardů ochrany a důstojné mzdy pro všechny účastníky mezinárodního obchodu.