... zajímavý tím, že mi ho svého času pochválil jeden nefalšovaný docent přes genderistiku a nejméně jedna sluníčková "vítačka". Takže má co říct oběma stranám. Kdysi byl vystaven na iDnesu, kde mi ale zrušili profil. 

Všude samá feministka! Proč se feministky neozvou?

Ty dvě věty jsou asi nejčastějšími odkazy na "feminismus" v debatách o islámské expanzi. První je typická pro muže – mačoidní chlapáky, kteří na feminismu zazlívají, že kvůli němu ne a ne sehnat správně poslušnou partnerku, což má být příčinou rozpadu západní rodiny, pokles porodnosti a vůbec zvrácenosti euroamerické civilizace.  Druhá je typická pro ženy, rozčarované, že proti islámu nevystupují všechny ty ženskoprávní spolky. Cítíme nesrovnalost. Je-li všude "samá feministka", tak proč nezašlapou misogynní islám do země? Odpověď najdeme v historii feministického hnutí.

Vše začalo bojem za Rovnoprávnost - hlasovací právo, svobodu právních úkonů bez manželova svolení. Začíná 20. století, leckde ještě nemají ani všeobecné hlasovací právo pro muže. Ovšem už tehdy se mezi požadavky feministek (dobově "sufražetek") objevují i požadavky společenské. To vyžaduje přibližování mužskému světu. Obraz té doby známé ze starých filmů: Nataša Gollová v kalhotách a Magda Vašáryová stříhající si vlasy.

Sufražetkám se nemůžeme divit, když si uvědomíme, co předcházelo: pozdní 19. století s viktoriánskou či biedermaierovskou morálkou, dámičkami v korzetech, rodinnou pohodou okolo třené bábovky, dětičkami v námořnických oblečcích a porcelánovými panenkami ve skříni. Měšťanská pohoda, po jejíž ztrátě mnozí dodnes roní slzy.

Jenže my víme, že ženy jsou různé. Vedle porcelánových panenek existují i ramenaté stavbyvedoucí. No a právě pro ně byl viktoriánský svět vězením.

Samy by si politická práva nevybojovaly - netvořily většinu. Přišla však První světová, muži umírali v zákopech a ženy nastoupily k výrobním linkám, někdy i do armád, no a po válce si nikdo netroufl upírat jim práva, když se pro své země obětovaly stejně, jako muži. A kupodivu se rodina nerozpadla a děti se rodily dál a bylo koho poslat do další války, v pořadí Druhé... 

Po válce, někdy od 50. let, přišla na západní feminismus druhá míza. Tehdejší feministky, třeba B. Friedanová, píší o ženě, která má politická práva, blahobyt, rodinu … A přece si zoufá. Domeček na předměstí se pro ni stal zlatou klecí, kde se - nudí. Vyzývají k zapojení žen do kariér, po skutečné rovnoprávnosti včetně té sexuální, po uznání alternativních rodinných modelů. Zase tam tušíme spíše ženy - drsňačky, odmítající roli porcelánové panenky a chtějící od života víc ... luxovat může manžel.

Ženy již formální rovnoprávnost víceméně měly, šlo spíš o společenské uznání modelu "zaměstnaná žena s vlastní kariérou". Prosadil se tak, že ženy, které o soutěžení s muži stály, s nimi - soutěžily. A tak přibývá ředitelek společností, pilotek, horolezkyň, řidiček kamionů. Druhá vlna feminismu by mohla odvanout...

Jenže model samostatné ženy s drsnými lokty (a poslušným manželem?) se mezitím stal IDEÁLEM, zejména ve vzdělaných vrstvách. K lásce k dečkám a bábovce se pomalu nesmíte přiznat. Moderní žena MUSÍ být samostatná a excelující v kariéře, a díky tomu i šťastná, a pokud šťastná není, tak za to může nějaká rafinovaný mužský trik.  Boj za rovnoprávnost též vygeneroval infrastrukturu spolků a redakcí a kateder, kterou původní aktivistky opustily, protože se staly manažerkami a pilotkami...

Kdo šťastný nebyl a není? No přece ty domácké typy, jejichž touhy kulturní hlavní proud odmítl. Přiznat se k nim nemohou – znamenalo by to instantní společenské znemožnění. Mohly ale využít uvolněnou feministickou infrastrukturu, ty redakce a katedry. Takto nám vykrystalizoval současný západní feminismus, typický nápadnou absencí skutečně úspěšných žen - manažerky a sportovkyně s "feministkami" nehrají - a vyžívající se v hledání alternativních modelů ve světech, kde prý jsou ženy jaksi spokojenější... ať už mezi marxistickými guerillami, nebo, ač to zní příšerně, v islámu. Jakákoli alternativa se zdá být lepší než dilema západní dívky, která povinně odmítá patriarchální rodinu, a přitom je zoufalá, a neví proč.

Kdo jsou tedy ty „feministky“ z titulku článku? Spadají sem nejméně dvě kategorie. Jednak rázné "dominantní" ženy, které porcelánovými panenkami prostě nebudou. Ale pozor – byť jde o drsňačky od přírody, tak mívají kladný vztah k rodině a dětem. Opravdu nezavinily společenský rozklad. Kdo ale prahne po ne-emancipované ženě, nechť se jim vyhne. Typicky též odmítají nařčení z feminismu. 

No a pak ty druhé. Právě ty o emancipaci hodně mluví, ale není to v nich. Ve snaze působit fakt drsně právě ony tak odmítají rodinu, děti, "patriarchát". A zůstávají samy. Ne že pro ně neexistovali vhodní muži, ale kdo by ty řeči poslouchal.

Islám je lakmusovým papírkem, spolehlivě podle něj poznáte, kdo je kdo.
 
Obrázek: Dvě zakladatelky "nové vlny" 70. let, Phyllis Chesler (vpravo) a Gloria Steinem (vlevo). Jejich cesty se rozešly, když ta vpravo začala tvrdě a nekompromisně tepat islám. Dnes je ze "extrémistku", zatímco ta vlevo sbírá čestné doktoráty.