Kde můžete najednou – nebo v těsné návaznosti – pohovořit s vypohoděnou mladou rodinkou, unaveným dělníkem středního věku, katolickým disidentem, hlídkou městské policie, fašounem, dle nějž za všechno můžou Židi, a nejkouzelnější cikánskou kráskou z celého města? U petičního stánku proti islámské rozpínavosti! Takou zkušenost jsem udělal během tří dnů, kdy jsem si (spolu se dvěma kamarády, jimž dík) vyzkoušel islámoklastění „v první linii“ a to u stánku s peticí „Proti rozšíření práv islámu v ČR“. V Ostravě a Karviné, byl to pro mě takový návrat do rodného kraje, už předtím jsem podobnou zkušenost udělal v pár jihočeských maloměstech. Zkušenost navýsost poučnou, energizující. Protože sběr podpisů pod peticí pomalu končí, je čas na sepsání hlavních postřehů.

Začnu tím, že podepisoval každý 5.-10. kolemjdoucí, záleželo dost na tom, jak urputně jsme lidi oslovovali. Zpočátku jsme zkoušeli skoro všechny, postupně ale člověk zjistí, že u některých lidských typů udělá větší štěstí, než u jiných. Zná to asi každý pouliční aktivista, ať prodává životní pojištění nebo výrobky z chráněných dílen. Pro mě, který naposled stánkařil jako student na zahradnickém veletrhu před skoro 20 lety, to byla cenná sonda do duší spoluobčanů, s nimiž by se člověk jinak stěží dal do řeči. Stojíte-li někde na náměstí dost dlouho, stanete se jeho součástí. Lidé vás zdraví (nebo naopak přehlížejí), zažíváte solidaritu (nebo naopak nevraživost) jiných účastníků dění, ať už to je personál nedaleké hospody, parta metařů, „konkurence“ od jiných stánků, nebo romští zevlouni okupující lavičky.

Kdo podepisoval?

Především to byly elegantní sebevědomé dámy, a to jakéhokoli věku a odění, od babičky narozené roku 1930 po dvacetileté sportovkyně na bicyklech. Typicky se představily slovy „To podepíšu“ nebo „Dejte to sem“. Někdy dodaly cosi ve smyslu, že běžné petice zásadně nepodepisují, ale tuto ano, protože islám je v rozporu se vším, čemu věří a co celý život budovaly. Někdy přišly s manželem, někdy s kamarádkou, někdy v partě. Člověk přímo vnímal, že jsou se svým životem spokojeny, mají rády svou práci a rodinu, stojí si za svým a když už něco podepíší … úsměv či bojovné zamrkání takových ženských fakt hřálo.

Další kategorií byli „mladí ranaři“, výrazně fyzicky zdatní kluci a chlapi (široká ramena, brada jak kovadlina, mohutné žvýkací svaly), ať už šli městem sami, s dívkou, s mrňaty v kočárku nebo v partě. Tam byly průvodní reakce různorodější, od prvoplánového „jsou to svině“ po celkem zasvěcené komentáře k politické a společenské situaci. Pokud se někdo takový u stánku nezastavil, pak se tvářil tak nenápadně, až to nápadné bylo. Řekl bych, že se za neúčast styděl. U dívčích protějšků této kategorie byla reakce tak 1:1, buď podepsaly, nebo se podepsat bály a často to i přiznaly. Ty druhé dělají hrubou chybu, za 10 či 20 let skutečně budou mít důvod se bát, ale to sobectví je pochopitelné. Jsou to ženy, jež si zatím ve všech režimech poradily, pokud se staraly především o sebe a svou rodinu. S islámem to ovšem bude jinak, ten vede válku zejména proti nim.

Vyloženě potěšující kategorie: Mladé rodinky s dětmi (nebo mámy s dětmi, nebo tátové s dětmi). „Kvůli těm malým se přidáváme“, nebo „Díky i za naše děcka“. Též celé party mladých lidí, hlásící se oděvem tu ke křesťanství, tu třeba k metalové muzice nebo k punku, jež přicházely ke stánku nejen podepsat, ale i pozdravit. „Taky jsme sbírali podpisy“, říkali nezřídka. Výměny zkušeností: „Netušila jsem, kolik lidí mě zklame“ nebo „Lidi se dokonce nestydí přiznat, že se bojí“. Během těch rozhovorů mi došel ještě jeden dopad celé petiční akce – že stovky a tisíce občanů udělaly stejnou zkušenost, jako jsem v začátcích svého aktivismu udělal sám. Zkušenost, kdy se zklamete v dosavadních přátelích či členech rodiny, a naopak odhalíte věrná spojenectví u lidí, které jste dříve tak nějak přehlíželi. To historické zlomy dělají, že odhalují charaktery. Uvědomil jsem si též, že všechny ty elegantní dámy, osvalení kluci či mladé rodinky svým podpisem učinily antiislámské gesto před celým náměstím. Což není nic malého, zvláště u lidí, jež jsou svými povahami skoro protipólem učebnicového „aktivisty“.