Evropská západní civilizace, kam řadíme i severní Ameriku a Austrálii s Novým Zélandem, už nevládne světu a musí si to uvědomit. To neznamená, že je předurčena k zániku. Zánik ji sice může postihnout, ale není to nutné. Záleží na ní samé, jak ve střetávání a soužití s jinými civilizacemi, především asijskou, naloží se svým osudem.

Dvě základní politologická díla druhé poloviny 20. století vystihují alternativní cesty Evropy. Jedním je dílo Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk (1992), které je příkladem sebestřednosti západních elit, které svou civilizaci považuji za vrchol, po němž už nebude nic, ani dějiny. Na Fukuyamu reagoval Samuel Huntington přednáškou a následně knihou Střet civilizací, jenž západní civilizaci vidí jako jednu z mnoha, která se bude střetávat s jinými. Realita světa dala za pravdu Huntingtonovi.

Nevidíme evropskou civilizaci jako jednotnou, ale rozlišujeme v širším pojetí tři evropské civilizace - západní, převážně germánskou civilizaci, civilizaci pravoslavnou a latinskoamerickou. Tyto tři civilizace jsou původem evropské, byť pro lidí latinskoamerické civilizace již Evropa není domovem, i tak je civilizačním zdrojem. Rovněž pravoslaví s centrem v Řecku a se silnou větví ruskou je evropské. Je namyšleností západu, když sám sebe považuje za jedinou evropskou civilizaci.

Tyto tři civilizace nejsou zcela samostatné. Všechny mají k sobě navzájem blíže, než k civilizacím jiným – čínské, indické, africké či islámské. Hlavním pojítkem je křesťanství a evropské jazyky. Přitom však odlišnosti jsou takové, že je Huntington nezařadil do jedné civilizace. Právě vzájemné soužití západní civilizace, pravoslavné a latinskoamerické dá odpověď na otázku, jak si povedou v soupeření s jinými světovými civilizacemi, především čínskou a indickou. I zde platí moudro Svatoplukových prutů. Budou-li jejich představitelé spolupracovat, mohou zvrátit zdánlivě nevratný proces přesouvání moci do Asie. Avšak budou-li vůči sobě nevraživé, Asie evropské civilizace překoná mocensky, ekonomicky i kulturně.

Hospodářský úpadek státu

Ve 20. století západní civilizace byla hospodářským pánem světa. To bylo základem jejího mocenského postavení. Po pádu komunistických režimů v Evropě se USA po roce 1989 staly hospodářským i vojenským pánem světa. Ovšem po každém výstupu na vrchol následuje cesta dolů. Zatímco o USA se dá říci, že ustupují, Evropa zažívá sešup vlastní vinou. Hospodářsky již nedominuje ani Evropa, ani celý západ s USA. Trumfla je Asie v čele s Čínou a Indií. Přepočteno na paritu kupní síly má podle odhadu Mezinárodního měnového fondu pro rok 2023 Evropa včetně celého Ruska jen 21 % světového HDP a Severní Amerika 19 %. Naproti tomu Asie 49 %. Zatímco hospodářky úpadek Evropy se bude prohlubovat hloupou politikou Zeleného údělu, u Spojených států amerických lze předpokládat, že se hospodářsky udrží, ale neobnoví svou velkou dominanci z doby po druhé světové válce.

Pro Evropu v porovnání s jinými kontinenty byla typická silná střední třída. Tu však Evropa sama pauperizuje likvidací průmyslu v duchu údajně vědeckého klimatického alarmismu, který je však stejně vědecky či pavědecký jako se marxismus-leninismus prezentoval za vědecký komunismus.