Migrace. Jev, který nás zaskočil, který nás nutí znovu se zabývat otázkami, které jsme považovali za vyřešené a zajištěné. Jsou to jednoduché a zdánlivě samozřejmé věci jako: žijeme ve svobodné zemi, máme jistý, i když ne zcela dokonalý vnitřní řád. Máme své hranice, o tom, kdo žije uvnitř těchto hranic, rozhodujeme my a pouštíme sem ty, kteří tak jako my respektují parlamentně dohodnutá pravidla hry.  Je to náš právní řád začínající ústavou, jsou to naše generacemi vytvořené zvyky, je to mnoho věcí a říkáme jim naše civilizace. Neměli jsme pocit, že je třeba něco v základu dramaticky měnit. Jistě je zde vývoj a různé změny, které po debatách přijmeme a stanou se součástí našeho světa a naší civilizace. 

Právě tato civilizace zcela nepochybně přes všechnu nedokonalost je nejrozvinutější a je nejdále v otevřenosti, svobodě a naplňování zájmů a potřeb, daleko před všemi ostatními civilizačními schématy. 

Mezi její nesporné výdobytky patří také bohatství jednotlivců a naše životní úroveň. Jistě bychom se měli raději lépe, ale dovedeme si představit, co za takovým přáním stojí, co to v důsledku znamená. Také je jasné, že rozhlédneme-li se po světě, není jiná civilizace, kde by na tom byli lidé lépe.

Proč najednou zpochybňujeme a dovolíme nedodržovat tyto nám vlastní pravidla, která nás k tomuto civilizačnímu vítězství přivedla? Proč nehlídáme své hranice, pouštíme do našeho civilizačního prostoru neidentifikované masy migrantů z jiného světa. Je navýsost jasné, že  jejich civilizace nevedly k uspokojení toho, po čem touží. To vidí díky globálním komunikacím u nás a chtějí plody našeho úspěchu. Jak ukazuje průběh asimilace, začleňování v nedávných koloniálních mocnostech jako například Francie, nemají potřebu se začlenit se a přijmout naše civilizační zvyklosti.

První odpovědí a dodnes v mediích argumentačně běžných a počtem výtisků hlavních je, že to musíme dělat jako humanitární gesto vůči těm, na jejichž území je válka. K tomu nás váže Ženevská konvence. Mělo jít především o válku v Sýrii a údajně až genocidní chování sil stávajícího prezidenta Sýrie Assada, proti kterému se vytvořila jakási koalice. Zdráhám se říct koalice zachránců nebo spravedlivých, ale to je jiný problém. Evropský statistický úřad vykazuje počet žadatelů o azyl v EU podle národností. Na čtvrtém a pátém místě v roce 2015 jsou v žebříčku Kosované a Albánci! V součtu tito vydají přibližně stejně jako Irák, kam bychom díky Islámskému státu válečný konflikt mohli připsat. Příběh syrských křesťanů, který částečně prožíváme u nás, také nelze jednoduše zaškatulkovat do humanitární krabičky. Británie a Francie je odmítá přijmout na rozdíl od muslimů proto, že nebyli v uprchlických táborech!? Ti, kteří putovali k nám, se částečně vrátili a částečně se snaží se ztratit v Německu.

Rakouský ministr spravedlnosti razantně připomněl na Bruselském jednání, že Ženevská konvence je splněna s ohledem na válku v Sýrii už v Turecku. Rovněž dánský premiér konstatoval, že většina běženců je v Turecku, kde válka neprobíhá dva roky. A to je dostatečná doba na mnohá řešení.

Nemám v úmyslu zavrhnout  humanitární a solidární aspekt. Určitě je součástí naší kultury, ale to vše bylo spíše míněno pro individuální běžence byť v nějakém množství a ne pro stěhování národů. 

V naší civilizaci je normální nemigrovat, nekočovat.

Druhý běžná argumentace přicházející z Berlína potažmo z Bruselu vychází z potřeby pracovní síly a udržení rozumného demografického vývoje především z ekonomických důvodů. Dokonce i u nás za přispění Hospodářské komory se medializovala taková potřeba. Čísla ale hovoří jinak. Nezaměstnanost v EU podle Eurostatu je 9,6%, což je přibližně 21 milionů nezaměstnaných. To jsou lidé, kteří hledají práci a jsou zvyklí v Evropě žít, alespoň z obrovské většiny s námi po léta sdílí stejný civilizovaný prostor. Jsme to my. Určitě jsou zaměstnatelní levněji, vždyť jsou tady.

Vraťme se ve svém uvažování k základním deklarovaným pilířům a principům společného trhu EU, když jsme vstupovali do EU. Základem měl být volný pohyb kapitálu, zboží a služeb a osob neboli pracovní síly. Mnohé starší, pokud se jedná o členství, země EU vytvářely tehdy různé bariery, aby omezily volný pohyb osob. Vedla se vzrušená debata plná obav z migrace Čechů a všech těch občanů tzv. nových zemí do Rakouska, Německa a Bůh ví kam v EU. Našinci měli masivně ohrozit trh pracovní síly a politici různých zemí deklarovali úpornou snahu ochránit své občany, před touto hrozící vlnou, která jejich občany připraví o práci. To je prosím několik málo let zpátky. Nejčerstvější diskvalifikaci obyvatel EU ale z tzv. nových zemí požaduje Británie, jako vyjednávací bod pro setrvání.

Kdybychom se podívali k sousedům, kteří jsou nám civilizačními zvyky bližší ne-li stejní, s kterými jsme po mnoho let byli v jednom státě, máme další značný zdroj pracovní síly. Ano myslím Ukrajinu. Nebudu teď diskutovat, jak EU přispěla k ukrajinskému zmatku. Dobře si ale pamatuji tzv. skandály politiků v Rakousku, kterým v domácnosti pomáhala Ukrajinka, která tam byla na krátkodobé turistické vízum. Nepochybně by vzdělaní Ukrajinci s radostí zaplnili v daleko větší míře mnohá volná i kvalifikovaná místa na pracovním trhu EU.   

Ukazuje se, že ani tato druhá teze tj. o hledání pracovní síly dostatečně neobstojí. Za dnešní migrací, nebo lépe za tímto stěhováním národů  jistě bude ještě něco dalšího. Zůstaňme ještě u problému pracovní síly. 

Proč není vhodná domácí nevyužitá pracovní síla, nebo ta od blízkých sousedů? 

Napadá mne  jedno zřetelné vysvětlení. Naši nebo sousední nezaměstnaní jsou Evropané. Znamená to, že mají svou národní identitu. Mají zde své historické kořeny, své náboženství. Budou-li pracovat nezaměstnaní Italové v Německu, naučí se sice mluvit německy, ale zůstanou pořád Italové. Samozřejmě totéž se stane s Ukrajinci a s kterýmkoliv Evropanem, který díky naší civilizaci má zde své kořeny. Nikdy nebudou snadno ovladatelní nějakou centrální Evropskou vládou ať z Berlína nebo Bruselu. Proti tomu stojí výroky některých špičkových evropských politiků například německého prezidenta Joachima Gaucka. On tvrdí, že nastala doba, kdy je třeba nově definovat německý národ. Znamená to konstruovat nového Němce potažmo nového Evropana, který zřejmě nebude ve svém životním stylu dominantně vycházet z židovsko-křesťanských hodnot naší západní civilizace, nebude příslušníkem klasického národa, tak jak nám to dnes kulturní odlišnosti vytváří. Bude člověkem bez historických kořenů, bude, pokud bude kulturní, multikulturní. Není to poprvé v posledních sto letech, kdy se podobná snaha o vypěstování nového člověka v Evropě objevila. Bohužel v obou případech skončila katastroficky. Jednu konstrukci vytvořila  nacistická ideologie. Druhou sovětská totalita diktaturou proletariátu. Nadnárodní proletář byl tím ideálem.

Evropští sociální konstruktéři nového Evropana velice často útočí v souvislosti s migrační krizí na národy střední a východní Evropy. Ale právě v tomto našem prostoru v minulých sto letech probíhali oba experimenty sociálního  konstruktérství. Byly nám silou vnuceny a trvalo desetiletí, než se je podařilo dostatečně okleštit, snad porazit, aby přestaly být akutní hrozbou. 

 Tento náš středoevropský prostor společně s východní Evropou má navíc tisíciletou tradici konfliktu s islámem. Nebudu teď otevírat nové téma, jenom se zamysleme nad několika historickými fakty. Není to jenom vítězství křesťanské aliance nad Turkem ve Vídni v roce 1687. Jednoduše tato část Evropy má svou historickou zkušenost, kterou nemůže a nesmí zahodit.

Nepovede se proto ani tento experiment, byť se snaží namíchat daleko protichůdnější kultury snad v naději, že  právě tato velká rozdílnost v probíhajícím konfliktu obě strany nakonec oslabí. Křesťanští Syřané vracející se domů, jsou první vlaštovkou ukazující na to, že normální je nekočovat.

Proto já ve své úvaze o příčinách a důsledcích dnešní migrační krize viním především současné vrcholné reprezentanty Evropské unie. Je to další experiment, který nás v důsledku ohrožuje a rozhodně vede k dalším zásadním problémům dotýkajících se existence EU samotné a nevede k rozvoji na Evropském kontinentu.