Únor 1948 je historickým mezníkem v našich novodobých dějinách. Kvalitativně nová historická etapa ve vývoji naší země započala již rokem 1945, vyvrcholením národně osvobozeneckého protifašistického boje a osvobozením naší vlasti především Rudou armádou 9. května 1945. Komunistická strana Československa vstoupila do tohoto období s mimořádnou autoritou mezi početnými lidovými vrstvami, kterou získala coby rozhodující síla domácího odboje svou neohroženou a hrdinskou prací v letech  hitlerovské okupace naší země. Společně s dalšími socialisticky a demokraticky orientovanými politickými silami byla připravena pokračovat v rozvoji národně demokratické revoluce v zájmu pracujících, která byl představována vznikem revolučních národních výborů coby orgánů nové státní moci a správy, vytvořením Národní fronty a schválením Košického vládního programu.  

Významnou úlohu v zápase o plnění Košického vládního programu a tím i o charakter dalšího prohloubení revoluce, sehrálo znárodnění bank, peněžnictví, klíčového průmyslu a všech podniků s více než 500 zaměstnanci, což pro tehdejší buržoazii znamenalo značnou ztrátu a omezení její moci. Vedle znárodňovacích dekretů je třeba zmínit také význam dekretu o závodních radách, zajišťujícího dělníkům a ostatních pracujícím účast na vedení podniků a jejich kontrole.

Po volbách v roce 1946, v nichž Komunistická strana Československa zvítězila (získala v českých zemích 40 % a v celém Československu 38 % hlasů ), naplňujíc úkol rozvinout linii postupného přerůstání revoluce národní a demokratické v revoluci socialistickou, tedy postupného rozšiřování moci a vlivu dělnické třídy a dalších pracujících na společenské procesy, došlo k další kvalitativní změně v politice Národní fronty. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald a jeho nová vláda vypracovala, tzv. Budovatelský program, jehož součástí byl i dvouletý plán obnovy a výstavby národního hospodářství. V boji o naplnění tohoto programu došlo, mimo jiné i v souvislosti s mezinárodní situací a rozpadem protihitlerovské koalice, k zintenzivnění sabotérských snah politické reprezentace buržoazie, která usilovala o ochromení vlády a rozbití Národní fronty, o zvrat společenských poměrů zpět k předmnichovské republice, jak se to naplno projevilo v únorových dnech roku 1948.

Únorové vítězství v Československu vzešlo z malého podnětu. Pravicoví ministři nesouhlasili s personálními přesuny komunistického ministra vnitra. To vzali jako záminku k podání demise. Předpokládali, že budou ve většině a svrhnou tak vládu. Ve střetnutí počítali s ozbrojenými složkami a zatýkání komunistů. To se jim ovšem nepodařilo. Komunistická strana Československa  pod vedením Klementa Gottwalda byla na střet nejen připravena, ale dokázala také pružně reagovat na vyostřování tlaku reakce a vtahovat širší a širší lidové vrstvy do politického zápasu. Tím v obraně dosaženého, docházelo k rozšiřování základny revoluce, její prohlubování. Zde je význam tisícových sjezdů závodních rad a rolnických komisí,  ozbrojení dělnické třídy ve formě Lidových milicí, vzniku Akčních výborů, které vyjadřovaly reálné názory mezi lidmi a členy stran a masových organizací. Mohutné demonstrace i jednohodinová generální stávka, které se zúčastnily miliony pracujících, jasně ukazovaly poměr podpory mezi revolucí a reakcí. Střetnutí skončilo známým způsobem, demisi prezident Edvard Beneš přijal, vláda byla obměněna na základě posunů v politických stranách novými ministry za tyto strany.