Na straně jedné, jsou tu lidé, kterým vadí byť jen samotný název. Na straně druhé jsou to povětšinou komunisté a lidé, kteří rádi vzpomínají na dobu, kdy se jim žilo lépe, nebo je láká vidina ideového tábora s rudým praporem proletariátu a beztřídní společností.

Žijeme v době, kdy se Severoatlantická aliance netěší zrovna velké oblibě. Proč taky? Imperiální války dohnaly společnost na takovou úroveň, že se těžko dá mluvit o jakési obranné vazbě národů. Štvavá kampaň proti Ruské federaci a především proti osobě Vladimira Putina ve společnosti vyvolala jakousi fascinaci touto politickou osobností a z velké části jej zasadila coby ochránce svobodného světa a posvátného lídra.

K problému. Tato fascinace pronikla i do komunistických řad, kde především ve starších kádrech vyvolala nostalgii po starém světovém rozdělení a právě tato fascinace přivádí celkovou ideologii na slepou stezku. Uvědomme si, že zaujatost Ruskem není namístě. Rusko je dnes kapitalistickou zemí a doufat, že nás osobnost Vladimira Putina vymaní z našich vlastních problémů – problémů proletariátu – je cestou nesmiřitelnou s naší ideologií. Jak píše historie, proletariát se musí osvobodit sám. Proletariát nemůže být osvobozen buržoazní vrchností, která jej pouze využívá.

Opravdu si myslím, že poslední co strana a ideologie v současné době potřebuje, jsou lidé, zaujati hnědým smýšlením – byť nechtěně.

Čest