To chápeme, tomu rozumíme. Stát přece do jisté míry slouží i nám, občanům, a je proto logické, že si za tuto službu musíme platit. Háček je trochu v tom, že za tyto služby musíme platit, ať je využíváme nebo ne, v kvalitě, na kterou si často stěžujeme, a hlavně za cenu, která se skutečně neřídí zákonem nabídky a poptávky, ale je diktována zcela nemilosrdně poskytovatelem těchto služeb, tedy státem.

Daňová zátěž pro nás není příjemná a kvůli ní si musíme ledacos odříkat. Vadí nám proto, že erár jako příjemce našich ušetřených peněz s nimi sám příliš nešetří a málokdy si něco dokáže odříci.

Příliš často nám připadá, že daňoví odborníci se zbytečně moc nechají inspirovat při zavádění nových daní pohádkami našeho dětství. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, zatím nemusíme platit daň ze vzduchu, který dýcháme, daň ze zatížení chodníků a daň ze spotřeby slunečních paprsků. Nejsem si jist, zda to bude platit i v okamžiku, kdy tuto úvahu budete číst. A právě tato nejistota vytváří to nepříjemné společenské klima, na které si tak často představitelé daňového výběrčího stěžují.

A bylo to tak v dějinách vždy? Asi ano. Vždyť daně jsou tu od nepaměti, a vyvolávaly rozruch, tu větší tu menší. Střídaly se císaři, králové, vlády a daně tu vždy byly. Klíčovou roli hrálo a v řadě zemí dosud hraje náboženství. Pro zajímavost jsem se podíval na některá náboženství a daňové myšlenky v nich obsažené.

Všechny velké náboženské soustavy, jež lidstvo doposud znalo, se dotýkají otázky daní. Tato skutečnost je určena tím, že následkem vlastních vnitřních vývojových zákonů, každá vyvinutá náboženská soustava se snaží být světovým názorem univerzálním, a to nejenom v tom smyslu, že chce odpovědět – z hlediska nejvyšších hodnot – na každou důležitou životní otázku. Pro většinu lidí jsou daně otázkou opravdu důležitou, často dokonce otázkou velmi palčivou. Je zajímavé připomenout si některé „daňové momentky“ vybraných náboženství.

Lze konstatovat, že všechny základní spisy a knihy velkých náboženských soustav obsahují výroky o daních a v jejich řadě předpisy Koránu a celá daňová doktrína Islámu vynikají jak rozsahem svého prostorového a časového účinku, tak i vlivem, který do dneška vykonávají na daňový pořádek četných států a území.

Brahmánství také nenechalo daňovou otázku nepovšimnutou. Zákoník Manu obsahuje řadu podrobných daňových předpisů, ale i starší knihy, obsahují daňové předpisy. Např. Apastamba stanoví, že „někteří přihlašují ze zlata a dobytku jednu padesátinu. Kupci platí jednu dvacetinu, prodavači ovoce a květin jednu šedesátinu“.