Ze socialistické epochy jsme si zvykli na nákladové ceny. Cena výrobku se tak kalkulovala podle rádoby objektivních nutných nákladů. To dnes už neplatí a platit nemůže. Tržní cena je určena trhem, tedy cenou, za kterou lze zboží prodat. Té se musí přizpůsobit náklady, nikoli naopak. Pro naši úvahu je důležité si uvědomit, že drtivá část naší společnosti žije v podmínkách napjatého rodinného rozpočtu. Především tito lidé určují limity trhu.

V posledních dvou letech jsme svědky radikálního zdražení prakticky všeho. Sledoval jsem například opakované pokusy obchodníků o navýšení zisků na příkladu růstu ceny másla. Po opakovaném zdražení v minulých letech velká část populace zjistila, že máslo ke svému životu prostě nepotřebuje, protože si ho nemůže dovolit. Okamžitě klesla spotřeba, která měla za následek postupné snížení ceny. Po určitém zlevnění se ale spotřeba másla nevrátila na původní hodnoty. Část lidí si kupovat máslo bez dalšího odvykla. V současné chvíli je možné při cenových orgiích našich obchodníků koupit čtvrtku másla za 70 korun. Za tuhle cenu z regálů bez akcí nemizí.

Další příklad. Přes všechna vyhlašování odborníků na zdravou výživu patříme mezi národy s nejnižší spotřebou ryb. Není to tím, že by nám vůbec nezáleželo na zdravém stravování, nebo nám jejich maso nechutnalo. Jenom ceny mořských i sladkovodních ryb značně přesahují v našich očích jejich význam.

V Čechách nebývá zvykem organizovat společný odpor. Drtivá část lidí reaguje sice obdobně, spontánně, že to vypadá, jako by je někdo k tomu nabádal. Nenabádá. V těchto případech to ani není třeba. Spotřebitelé prostě nejsou bezmocní právě proto, že je jich tolik a že v našich podmínkách napjatých rozpočtů se většina společnosti chová podobně.

Potud není třeba hledat politická řešení. Trh si to vyřeší sám. Máme na výběr koupit, nebo nekoupit. Trh jsme my, řadoví občané.

Jenomže vedle toho jsou služby, kde tuto možnost nemáme. Pokud chceme bydlet, náklady na bydlení (pozor, to není zdaleka jen nájemné!) jsme nuceni akceptovat. Tady jsme zbaveni možnosti nekoupit. Tady potřebujeme politiku a politiky, aby prosazovali pro nás příznivější podmínky. Například výstavbou obecních nájemných bytů, které množstvím, a tím pádem výběrem nabídky konečně vytvoří trh s nájemním bydlením, o kterém se dosud skutečně nedá mluvit.

Nebo pohřby. Běžný funus se dnes fakticky nedá pořídit za méně než třicet tisíc korun. Zpravidla se cena slušného pohřbu pohybuje kolem padesáti tisíc. Podobně astronomicky stouply ceny pohřebních míst. Výsledek? V Praze rapidně klesá počet pohřbů. Většina zesnulých je zpopelněna bez obřadu. Na hřbitovech jsou spousty a spousty prázdných míst. Udělejte si procházku na kdysi nejvýstavnější část urnového háje v zadní části strašnického krematoria. Otřesné.

Trh tedy zareagoval podobně jako u potravin. Jenomže tady je to s vážnějšími společenskými následky. Památka zesnulých je bezesporu součástí národní kultury. Nebo kultury společnosti. Jak kdo chce – nic to nemění na skutečnosti, že tento trend úspor se podepisuje velmi negativně na našich lidských a mezilidských vztazích. Není snad možné vyhradit pohřby jen pro bohaté!

Tam, kde je občan zbaven možnosti koupit nebo nekoupit, už se nejedná o běžné tržní mechanismy. I tam, kde existuje zdánlivá konkurence nabídky různých firem, je v našich podmínkách třeba počítat s kartelovými cenovými dohodami, které znemožňují občanovi reagovat tržně.

Co s tím? Zdá se, že je jediná jednoduchá možnost. Vrátit se v těchto oblastech k někdejšímu komunálnímu hospodářství. Nebyl to výmysl socialistické éry. Komunální hospodářství existovalo dávno předtím. Obec a obecní politika je schopná volit možnosti efektivního hospodaření v souvislosti se společenskou potřebou a společenským zájmem. Netýká se to jen pohřebnictví. Totéž platí o zákonem nařízených kominických revizích a vůbec všude tam, kde je možnost koupit či nekoupit omezena zákony, nařízeními a množstvím dalších předpisů.

Nebo budeme zvědavě čekat, co se stane, až se podaří většině společnosti vyprázdnit peněženky?