Za prvé principiálně nechápu, proč by si řada z nás měla kupovat službu, kterou nepotřebuje a nevyužívá. Vládní návrh dokonce počítá s tím, že koncesionářem (v podstatě daňovým poplatníkem) bude každý, kdo vlastní jakékoli zařízení schopné přijímat televizní či rozhlasový signál. Dosud to byla televize či rádio, nově ale třeba i chytrý telefon nebo tablet.

Napadá mě přirovnání s rýžovým nákypem, ambivalentním pokrmem, který je stejně milován i nenáviděn. Zkuste přesvědčit odpůrce tohoto jídla, že má každý měsíc odvádět povinné desátky jeho výrobci či hospodě, kde ho nabízejí. Nebo vlastníky řidičského průkazu, aby platili povinné ručení na vůz, který nemají. Zkrátka novodobá forma daně z hlavy. Narodil ses, existuješ, plať!

Za druhé, nejsem asi sám, kdo při sledování obsahu těchto médií získal pocit, že objektivita, vyváženost a nestrannost dostává na frak. Vysíláním dominují „schválené“ ideologické rámce, jejich odpůrci často bývají nálepkováni či karikováni. Někteří čelní představitelé určitých politických stran či hnutí do pořadů raději nechodí, nebo pro jistotu nejsou vůbec zváni. Předem víte, jak se bude v debatě její moderátor chovat, koho nechá mluvit, koho bude po prvních slovech přerušovat. Formát tři proti jednomu není výjimkou. Takže vyvstává otázka, proč by voliči především nynější opozice měli přispívat na její dehonestaci?

Za třetí tu je ekonomická stránka věci. Není jediný důvod, aby Česká televize či Český rozhlas provozovaly tak široké spektrum kanálů a stanic. Dokážu si představit fungování jen několika z nich, především pak z důvodu možných krizových situací, jako jsou přírodní katastrofy, epidemie či válečný stav. Vše ostatní zvládne tržní nabídka nepřeberného množství privátních stanic. Ty se musejí chovat hospodárně a efektivně.

Co s tím? V éteru se v poslední době objevila řada nápadů, jak nynější překonaný systém koncesionářských poplatků změnit. Od placení televize a rozhlasu prostřednictvím státního rozpočtu, nebo jejich „zakódování“. To by při současných technologiích zřejmě neměl být problém. V této souvislosti mě napadá ještě jedno řešení. Někteří politici (kterým aktuální stav vyhovuje), Česká televize i Český rozhlas se často holedbají, jaké se ve společnosti těší důvěře. Přicházejí s průzkumy, že jsou ve vnímání veřejnosti na špici. Tak proč třeba nezavést „koncesionářské asignace“, kdy by si každý poplatník mohl z daní či jinou formou vybrat, kolik například z částky dvě stě korun měsíčně odvede médiím? Ale těm, které konzumuje, a kterým přirozeně důvěřuje. Pak by se ukázalo, jak na tom veřejnoprávní sektor v české společnosti skutečně je. Není důvodu se bát.