Občané, a senioři zejména, chtějí mít obec jako svoji přátelskou „polis“, která na ně nekašle. Právě gratulace jménem radnice zůstává výrazem zájmu o občana, symbolem snahy se o občany v pokročilejším věku postarat.

Možná jste si všimli, že v souvislosti se slovem senior se často objevuje i slovo sociální. Slovo sociální v nás bohužel často evokuje slovo chudý. Je to však podstatný omyl. Sociální neznamená jen chudý, jak se vžilo při obvyklém používání tohoto slova ve vztahu k seniorům. Vždyť sociální síť také neznamená facebook chudých. Vlastní význam se vztahuje ke společnosti. Senioři jsou součástí naší společnosti se vším, co k tomu náleží.

Před několika lety se na mě obrátil příbuzný jednoho ze seniorů s prosbou, zda bych nepromluvil na pohřbu jeho kamaráda. Prý se na tom dohodl s jeho manželkou. Zesnulého pána jsem sice znal z našeho komunitního centra, ale takovou věc jsem dosud nikdy nedělal. Myslel jsem si, že rozloučení se zemřelým je spíš věcí profesionálních obřadníků, v případě celebrit pak jiné vybrané celebrity nebo v některých případech i rodinných příslušníků. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a potkal se s manželkou pána, která mi prosbu promluvy potvrdila.

Uvědomil jsem si, že projev oddávajícího při svatbě nebo vítání občánků je o lidech, které většinou neznáte. Došlo mně, že podobné je to i u pohřební služby, která profesionálního smutečního řečníka má. Ten pak postupuje podle dodaných životopisných dat zemřelého a dosadí nezbytné do vhodné verze předem připraveného projevu. Manželka zemřelého mně vysvětlila, že nechce, aby na pohřbu mluvil o manželovi někdo, kdo ho vůbec neznal. V rodině se na projev taky nikdo necítí.

Takovému přání nelze nevyhovět. Kdybych nebyl zastupitelem, těžko by se na mě někdo s takovou věcí obrátil. Kněz je na obřad připraven, spoustu se toho naučil v semináři. Ale já kněz nejsem. Oddávat, vítat občánky či přát jubilantům je povětšinou radostné, optimistické. Na to jsem jako zastupitel naladěn. Ale i smrt patří bohužel k životu, patrně stejně jako povinnost zastupitele vyhovět přání promluvit na pohřbu.

Profesionální obřadník z pohřební služby přečte jeden z připravených projevů a přemýšlet moc nemusí. Můj případ je jiný, žádná připravená řeč, jako při svatbách či vítání občánků, není. Nakonec jsem si řekl, že je to tak i lepší, alespoň se nad zesnulým zamyslím a doptám se na to, co v životě chtěl, co ho trápilo, a o tom se v řeči zmíním. Co bylo nejtěžší, byl pocit, rozpoložení, žádná radost. To všechno na mě dolehlo. No, nezávidím kněžím jejich úděl.

Netroufal jsem si přednést cokoliv zpaměti. Svazoval mě pocit zodpovědnosti a snaha něco nepokazit. Špatně řečené, byť dobře myšlené, může mnohdy způsobit bolest duše na dlouhou dobu. Co říct, abych slzy, zármutek, dojetí nezhoršil a dal lidem naději a sílu?

Prolistoval jsem, co se dalo. Horečně jsem hledal odpověď, co říct. Nakonec jsem si uvědomil, že existuje jedno společné. Pro mrtvé se toho mnoho udělat nedá a živí by se měli snažit žít, tak jak si to zemřelý přál. Byla to pro mě nová zkušenost, možnost zemřelému poděkovat, uctít jej a v rámci možností laskavým slovem zmírnit alespoň na chvíli bolest rodiny.

Myslel jsem, že tato pro mě nová zkušenost bude ojedinělá. Není. Občas se lidé obrací s podobnou prosbou o promluvu při pohřbu. Došlo mně, že kromě vítání občánků, svateb, gratulací jubilantům je tu i povinnost smutnější. Povinnost se rozloučit tam, kde si to lidé pro své zemřelé přejí.