Houby bývaly, a vlastně stále jsou, opředeny velkým tajemnem. I dnes si třeba nedokážeme vysvětlit okolnosti jejich výskytu a růstu. Kolikrát jsem odcházel z lesa zklamán, přestože předpoklady měly úspěch zaručovat. Hodně pršelo, lesy se pařily, byla ideální teplota, Měsíc „šel nahoru“ a nefoukal vítr. A ono nic. Právě tato nevyzpytatelnost a mystičnost hub mě láká i fascinuje zároveň. Dělají si s námi, co chtějí.

Pro někoho jsou houby pouze kulinářskou záležitostí, případně soupeřením s ostatními: „Podívej, kolik jsem toho našel!“ Pro mě ale návštěva lesa, který považuji za jakýsi chrám světa, má nepopiratelně i společensko-kulturní rozměr. Vždyť ujít s přáteli pár kilometrů na svěžím vzduchu a na pařezu si dát něco dobrého zkrátka nemá chybu.

Možná se ptáte, proč píši tento článek v lednu, když houby nerostou. Omyl. Rostou. Pravidelně v zimě chodím do malebného Tichého údolí mezi Roztoky nad Vltavou a Úněticemi. Kolem potoka sbírám hlavně boltcovitky alias uši Jidášovy. Rostou především na bezu, a uplatnění mají hlavně v čínské kuchyni. V tamní medicíně je jim připisována řada pozitivních účinků na lidský organismus. Vynikající jsou i penízovka sametonohá a hlíva ústřičná.

Zajít do lesa v jakémkoli ročním období má zkrátka blahý vliv na lidskou duši. Vycházka pomůže uklidnit naši mysl především v době, kdy rozvrácená společnost přetéká urážkami, půtkami, udavačstvím, nenávistí a dalšími „spojujícími“ znaky. Pozvěte přátele, a vyražte za očistou. Les léčí, věřte tomu!