Najednou jsem se stal úřední oddávající osobou, státním orgánem. Někdy je lepší nic moc nevědět a úřední osobou nebýt. Konec snění, konec obdivu k matrikovým úřednicím, konec platonické lásky. Jsem úřední osoba a mohu se tudíž dopustit i trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby; ať z nedbalosti, nebo dokonce úmyslně. Láska k matričním hodnotám mě přešla. Oddávat je totiž vážná věc, skoro soud, a žádná, vůbec žádná legrace, jinak člověku oddávajícímu hrozí až pět let vězení.

Myslet se má jenom na sňatek, snoubence, předpisy, projev a povinné formule. Co kdybych řekl: „Oba snoubenci splnili všechny podmínky, které vyžaduje právní řád České republiky pro vznik manželství“, a myslel přitom třeba na lásku k houbám? Je ten můj výrok myšlen vážně, soustředěně a upřímně? Když ne, může to asi být celé neplatné, a ani láska k houbám mě nezachrání. Snad by to mohla být polehčující okolnost. Třeba by to soud zohlednil a jako dosud netrestanému by mi dal podmínku a zákaz oddávání.

Oddávající zastupitel je tedy vinou zastupitelské (ne)povinnosti oddávat jednou nohou v průšvihu. Taky kvůli tomu někteří kolegové zastupitelé tu složitou situaci řeší odborným poradcem. Ani se jim nedivím.

Oddávání jako výkon státní správy, oddávající jako úřední osoba. Má úřední osoba právo na lásku? Myslím, že ne. Někdy jsem si říkal, k čemu je ten celibát u kněží. Teď jsem to pochopil, chrání kněze při oddávaní před možným trestem. Mám já jako úřední oddávající osoba právo snít, nebo je to problém? Když oddávám, asi nikoliv.

Když už je tedy to oddávání úřední úkon, nemohli by být snoubenci u soudu odsuzováni k manželství? I s možností odvolání a dovolání po řádném řízení? Alespoň by si na prostředí soudu zvykli a při rozvodu by již trémou z prostředí netrpěli. Soudní rozhodování o uzavření manželství by mě zbavilo strachu a nervozity, kterou od inkriminované soboty trpím.