Zamýšlený přechod některých pražských politických subjektů po podzimních volbách do koalice a některých zase do opozice, případně i několikrát tam a zpátky, připomíná brod řeky. Vozy tažené koňmi, vezoucí politiky té či oné strany, které brod přejíždějí. Koně jdou tam a zpátky, pomalu či rychle, občas se zastaví uprostřed brodu, občas trochu zmateně vyjedou z cesty či se nepochopitelně promísí cestující z různých vozů.

Říká se, že se koně nemají přepřahat uprostřed brodu. Toto úsloví ovšem vychází z předpokladu, že koně sice špatně, ale přece jenom táhnou. Pokud se vám koně uprostřed brodu definitivně zastaví, zmrzačí nebo zjančí, pak vám stejně nezbude než je přepřáhnout. Jinak se totiž v brodu utopíte. Tak nějak se dnes někteří pražští politici v povolebním brodu topí. Chvíli se topí jedni, chvíli ti druzí. Chvíli jeden zachraňuje druhého, nebo naopak předstírá, že ho nevidí, i když chudák je ve vodě až po krk. Zmatek nad zmatek a voda v brodu teče stále rychleji a hladina řeky se zvedá.

Přechod do opozice nebo koalice po volbách lze jen velmi těžko nazvat prostředkem brodu. Avšak pro některé subjekty pražské politiky se zdá být jejich spřežení uprostřed brodu již nyní vyčerpané, zmatené a bezcílně bloudící dokola. Pro takové koňské stranické spřežení by nejspíš bylo lépe přepřahat již dnes, než po příštích komunálních volbách. Avšak zejména na voze, kde přepřahání hrozí, to vyvolává mnoho křiku o nenahraditelnosti nenahraditelných. A nejvíc od těch kočí, co mají vůz ve vodě, koně na břehu a vody po krk.

Laskavá a sentimentální slova o nenahraditelnosti jsme už v historii slyšeli mnohokrát. Někdy je říkal sám nenahraditelný. Třeba exministr privatizace Tomáš Ježek, když poté co nebyl znovu jmenován ministrem, s pohnutím v hlase národu sdělil, že bez něho privatizace neproběhne. Ovšem častěji je vykřikovali právě ti, kteří nenahraditelné rychle nahradili.

Řekněme si otevřeně: Zpravidla nejhůř nahraditelný bývá vůdce, který zcela zanedbal přípravu svých nástupců, a protože neměl žádnou vizi, koncepci nebo strategii, neměl jim ani co předat.

Spolu s nenahraditelností jde ruku v ruce ještě jedna vlastnost. Neomylnost. Neomylnost nenahraditelných. A víte, kam se tito neomylní chodí radit? Přece nikam, ti jsou neomylní.

Historie nás ale dostatečně poučuje, že právě nenahraditelnost těchto nenahraditelných neomylných nejrychleji upadla v zapomnění.

Normálním lidem je jasné, že demokratické principy se nemohou projevovat tím, že volení představitelé budou určovat, kdo z nich je nenahraditelný a kdo bude nahrazen. Toto právo přísluší řadovým členům stran či hnutí. Proto se to nazývá demokracie. Není vyloučeno, že si členská základna bude přát pokračování kariérního postupu dosavadních funkcionářů toho či onoho politického subjektu. Má na to právo. Stejné právo ovšem má na to, aby rozhodla o změně, třeba i přepřáhnout v brodu, krátce po volbách. Pokud se nechce utopit se svými šéfy.