A jak ve shodě s dalšími bezpečnostními experty dodává, už není otázkou, jestli bude nějaký útok u nás. Otázkou je kdy, kde a jaké budou následky. To není žádné strašení. To je prostě fakt, se kterým musíme počítat, i když se nám líbí sebeméně.

Stejně tak je fakt, že nikdy nebude možné zabezpečit stoprocentní ochranu takzvaných měkkých cílů – to jsou třeba různé lidové slavnosti, koncerty, kulturní památky, nákupní centra a podobně. Zjednodušeně, jsme to vlastně my všichni, co nemáme pancéřové dveře a ochranku. Případní teroristé jsou totiž vždy o krok napřed. To oni si vybírají místo, čas a způsob provedení. A v poslední době si stále častěji vybírají právě tyto měkké cíle. Logicky – je mnohem jednodušší zaútočit třeba autem karnevalový průvod v Pelhřimově, než dlouhodobě plánovat složitý útok na součást kritické infrastruktury, jako je třeba jaderná elektrárna v Dukovanech. Útočník zkrátka potřebuje co největší efekt za co nejmenší cenu.

Řadu věcí může udělat stát – posílit policii a tajné služby, nebo konečně přijmout návrhy Úsvitu – NK na ochranu hranic. Musíme mít přehled o tom, kdo nám do republiky přichází, co má za sebou a ideálně i jaké má úmysly. Namátkové kontroly na hraničních přechodech jsou sice lepší, než nic, ale nestačí. Pokud sem někdo bude mířit s nekalým úmyslem, asi těžko bude zbytečně riskovat, a půjde raději mimo oficiální trasy. Pak mohou být samozřejmě lidé, kteří přišli legální cestou, anebo se zradikalizovali až tady. Nakonec, už máme prvního Čecha, který se chtěl připojit k Islámskému státu. Nechci být špatným prorokem, ale nejspíš nebude ani poslední. Zvrácené lidi bude prostě přitahovat zvrácená ideologie. I kdyby postačoval jeden agent tajné služby na sledování jednoho podezřelého (jako že nestačí), tak je naprosto zřejmé, že není v silách tajných služeb sledovat úplně všechny. Stejně tak není možné mít co deset metrů preventivně policistu.

Nedá se nic dělat, je to i na nás – ale nemusí to být tak složité. Pro začátek stačí se dívat okolo sebe. Plánování útoku má několik fází – od výběru cíle, přes sběr informací, samotné plánování, testování (třeba na podobném objektu), přípravu a ověření plánu až po samotnou realizaci. Zejména ve fázi sběru informací a testování přitom může i laik rozpoznat, že se děje něco nestandardního.

Například zaměstnanec obchodního centra si určitě všimne změny oproti rutině spíše, než policejní pochůzkář. Pro manažery těchto center nebo pořadatele různých akcí to pak platí dvojnásob – ti by navíc měli identifikovat vlastní slabiny a rizikové aktivity, zapojit místní personál a třeba i sousedy, připravit si plán evakuace nebo uzamčení se (lockdown), mít připravený i koordinační plán managementu po incidentu, ve spolupráci s IZS a PČR. Dobrým začátkem je se při vstupních kontrolách zaměřit, mimo detekce možných zbraní, i na podezřelé chování.

My všichni bychom pak měli podvědomě počítat s tím, že se něco může stát. I když to může trochu zavánět paranoiou, když někam přijdu, měl bych se kolem sebe rozhlédnout a zkusit si představit krizový scénář. Kudy a kam budu v případě napadení utíkat, kam a za co se dá případně schovat, co by se dalo v nejhorším případě použít jako zbraň. Když by se pak něco skutečně stalo, mohu se pak jednodušeji zachovat v duchu doporučení americké FBI : RUN – HIDE – FIGHT. Pokud to jde, uteč. Když nemám kam, snaž se schovat. A když nejde ani to, bojuj.

Zejména v tomto posledním ohledu je potřeba vytrvale bojovat proti snahám odzbrojit legální držitele zbraní, ať už je jejich autorem Evropská komise, nebo kdokoli jiný. Policie na místo dorazí až po několika minutách, zásahová jednotka až po desítkách minut – a asi si dokážeme představit, jak v případě střelby třeba v nákupním centru hrají roli i vteřiny. V tu chvíli jediný, kdo dokáže zastavit špatného člověka se zbraní, je slušný člověk se zbraní. Ano, nemusí to pomoci – ale může.

Stejně jako pro případ dopravní nehody máme v autě lékárničku, nebo pro případ požáru doma hasicí přístroj. Možná situaci sami nezvládneme – ale aspoň máme šanci omezit škody, než dorazí profesionální záchranáři nebo hasiči. Ozbrojená veřejnost je jednou z mála možností, jak omezit následky útoků osamělých vlků na měkké cíle. Říká to bývalý šéf Interpolu, říká to ředitel českého Útvaru rychlého nasazení, říká to elitní instruktor policejních a bezpečnostních složek Pavel Černý.

Tedy lidé, kteří o tom vědí asi přeci jen něco víc, než profesionální bruselští byrokraté.

Psáno pro securitymagazin.cz.