Rakouský premiér Karl Nehammer je prvním, kdo po ruské invazi osobně navštívil válečného zločince Putina. Rakousko je zatím v rámci EU na straně mírnějších sankcí, i když nakonec iniciativy většiny neblokuje. Podobně jako Německo Angely Merkelové se zapletlo do ekonomického vazalství s Moskvou a okupace Krymu nebyla budíčkem pro tamní politiky, tak nebyla budíčkem ani pro politiky rakouské. Zatím spíš v náznacích se mluví o velké provázanosti rakouských bank s ruskými investory. Takže se nabízí otázka, co do sídla ruského medvěda jel rakouský kancléř vlastně dělat?

Samozřejmě asi leckdo namítne, že kvůli zastavení války je třeba udělat téměř cokoli. Jenže neznalost ruského medvěda vede k takovým naivním krokům, jaké předvedl Nehammer. Poté, co ruský huňáč vylezl 24. února předčasně z brlohu, není jiné cesty, než ruský putinismus porazit. Jiný výsledek války bude mít pro demokratický svět katastrofální důsledky. Ukrajina není Sýrie, Afghánistán, Jugoslávie, nebo Irák. Desítky roků pěstovaná naivita a výprodej klíčových hodnot demokracií za ekonomický profit velkých nadnárodních společností nese svoje trpké ovoce. Za to nyní ze svých kapes tvrdě zaplatíme. Ale to bude jen zlomek ceny, kterou už zaplatili a bohužel ještě zaplatí Ukrajinci.

Nehammer po návratu z moskevské naivní mise mluvil o tvrdém jednání a povídal povídačky o Božích mlýnech, které sice melou pomalu, ale melou. Jenže realita je taková, že dnes melou, a vůbec ne pomalu. Melou ukrajinské ženy, děti, nevinné civilisty, obránce své vlasti. Možná by se Nehammer měl podívat na rok 56 v sousedním Maďarsku, 68 v Československu, aby se nemusel "obtěžovat" vzdáleným Čečenskem, Náhorním Karabachem, nebo se zemí srovnaným Aleppem. Pro mír Ukrajinců by v tuto chvíli před útokem Rusů na východě Ukrajiny udělal Nehammer více, kdyby jim místo nákladné cesty poslal několik kulometů a podíval se na domácí banky, jestli náhodou s ruským režimem nekšeftují vesele dál.