Podzimní mlha dopoledne na pražském Vítkově symbolicky rámovala atmosféru dnešního stavu naší země. Nelze si nevzpomenout na slova písně "lásko mně ubývá sil, v mlhách se ztrácí můj cíl..." Pavla Bobka. Současné politické bezčasí, s mírnou nadějí po nedávných volbách, dává tušit, že příští dny, měsíce a roky nebudou jednoduché. Zodpovědná část voličů pochopila, že zemanovsko - babišovský mejdan musí skončit, protože zemi už jde o krk. Sice pozdě, ale přece. Jak říká lidová moudrost, lepší pozdě, než nikdy. Banda kolem Zemana už svými čínskými a ruskými aktivitami zcela podkopávala samotné základy naší polistopadové existence. Naše země, díky i neskutečné náhodě výsledků voleb, dostala šanci. Ještě jednu. To by si všichni účastníci budoucí vlády a sněmovní většiny, měli opakovat ve dne i v noci.

Na českou společnost se poslední roky, jak na mucholapku, lepí řada neduhů současného neklidného světa. Společnost je díky neodpovědným populistům, dezinformátorům a darebákům všeho ražení rozeštvaná, dlouhodobá mizerná úroveň obecné vzdělanosti přináší svoje tragické ovoce v podobě víry v nesmysly, za které by ještě nedávno jejich hlasatelé byli klienty psychiatrů. Ale co chcete, když se do lhaní a manipulací zapojují i lidé, kteří by za normálních okolností byli autoritami národa?

V boji proti epidemii koronaviru to předvedli v míře vrchovaté. I díky jim je dnes Česko na předních místech v úmrtnosti i nakažených. Asi těmto lidem nedochází, že nesou morální spoluodpovědnost za mrtvé a postižené. I když někdo skončí, nebo končí, ve vysoké politické funkci, nebo řídí prestižní instituci, ani po skončení angažmá není řadovým občanem. Jeho slova vždycky příznivci berou za pravdu, dezinformátoři obsah sdělení informačně zesílí. A je zle.

Problémem Česka není současnost, jakkoli si to možná 99,9% lidí myslí. Ani se jim nedivím - třetí vlna kovidu už kosí tisíce lidí, po Babišovi a jeho spolku zůstávají horentní dluhy, aktuálně se rozpadá udržitelný energetický trh, máme problémy se životním prostředím, inflací, stavem zdravotnictví, zmítáme se v nepřehledné houštině právního prostředí a veřejné instituce státu jsou v rozkladu či úpadku.

Z hlediska současnosti na tom nejsme tak špatně, aby to nemělo řešení. V čem jsme na tom špatně, je širší budoucnost. Ze všech stran na nás vyčuhuje mnohem více krize budoucnosti. Každý den mně trne, když slyším lídry země, ředitele významných institucí, představitele církví, lidi z kultury, lidi z výzkumáků, šéfy odborářů, velkých podnikatelských skupin...., jak o potřebných změnách pro vzdálenější budoucnost nemluví. Asi proto, že mají svůj úzce osobní pohled na věci kolem sebe, že se více nezajímají o slepé uličky ve světě, v zemích, jejichž dnešní přítomnost bude naší budoucností za několik roků.

Širší výzvy budoucnosti nejsou o restruktualizaci průmyslu, penzijní reformě, částečně i o nápravě vztahu k životnímu prostředí... Tyhle výzvy musíme zvládat dnes, zítra, v následujících letech. Výzvami širší budoucnosti myslím návrat a formování etiky, která rozhodne o naší existenci, s tím souvisí velmi změněný koncept výchovy našich nástupců od prvních let života až do dospělosti, s tím souvisí návrat k liberálnímu vzdělání, ne školící kurzy pro konkrétní obor, či dokonce pro konkrétní produkci atd.

Kardinál Tomášek v devadesátých letech vyhlásil desetiletí duchovní obnovy národa. Byl optimistou, který netušil, jak hluboko je marasmus komunistické devastace země v nás zakořeněný. Nemohl tušit, co s námi udělá informační revoluce, technologická změna, která nemá obdoby, růst nových velkých totalitních států... Potřebná změna nebude trvat deset roků. Dokonce nikdy neskončí, protože nikdy neskončí. Kdo pořád čeká definitivní a lepší zítřky, má jedinou jistotu - nikdy se jich nedočká.

Asi mně tenhle status zkritizujete, že je dlouhý, obecný, že vás budoucnost nezajímá. Žijete současností. K tomu snad poslední větu: rozsáhlý výzkum v USA před časem ukázal, že i když je krize a problémy, drtivá většina lidí má strach z budoucnosti, nikoli současnosti. Jak jste na tom vy?