„Je mi opravdu velkou ctí předat jménem naší městské části Čestné občanství Prahy 1 in memoriam, jež bylo uděleno člověku příkladně statečnému; vojákovi, který svému národu sloužil věrně a neokázale, a to až do posledního okamžiku,“ uvedl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký, který slavnostní ceremoniál na Staroměstské radnici vedl.

Josef Bílý se narodil 30. června 1872 do selské rodiny z Ochozu u Zbonína nedaleko Písku. Obecnou školu navštěvoval ve Varvažově, odkud přešel na Císařsko-královské gymnázium v Písku, které zakončil v roce 1888. Následující čtyři roky pak byl frekventantem kadetní školy v Terstu. Ve svých dvaadvaceti letech byl povýšen na poručíka pěchoty a v letech 1898 až 1900 studoval na Válečné škole ve Vídni. Od roku 1908 dva roky učil taktiku a pořádkovou přípravu v kadetní škole pěchoty ve Vídni.

„Kromě studia působil v období před vypuknutím první světové války u několika vojenských jednotek a jako už zkušený důstojník byl 18. srpna 1914 nasazen v hodnosti majora nejprve na ruskou frontu, kde se zúčastnil bojů v Haliči a Karpatech. Poté bojoval na italské frontě, kde byl v roce 1915 u Doberda zraněn. Po vyléčení se následující rok vrátil a až do konce války působil jako velitel na italské frontě,“ popsal Oldřich Lomecký.

Po vzniku Československa se Josef Bílý jako správný vlastenec už v listopadu 1918 přihlásil do nově vznikající československé armády. A přestože do konce první světové války zůstal v řadách rakousko-uherské armády a většina vysokých důstojníků prvorepublikové armády pocházela z řad legionářů, byl tehdy plukovník Bílý už natolik respektovaným vojákem, že se stal jednou z mála výjimek v nové československé armádě.

V ní pak zastával různé velitelské funkce v Českých Budějovicích, Užhorodě a Moravské Ostravě. Od roku 1922 do roku 1923 působil jako zástupce zemského velitele v Brně. Následujících pět let byl tamtéž velitelem 6. pěší divize. V tomto období vykonával i dvakrát funkci zemského vojenského velitele na Moravě.

„Vrcholem jeho vojenské kariéry v prvorepublikové armádě bylo jeho velice úspěšné působení ve funkci zemského vojenského velitele pro Čechy, a to v letech 1928 až 1935. Roku 1931 byl navíc dekretem prezidenta republiky povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. 1. července roku 1935 odešel do výslužby,“ prohlásil starosta Městské části Praha 1 Oldřich Lomecký.

V době ohrožení republiky byl Josef Bílý tehdejším náčelníkem Hlavního štábu opět povolán do činné služby a od 23. září do 3. října roku 1938 konal službu jako velitel velitelství „M“ ve Vizovicích, kde byl pověřen vybudováním strategického posledního ústupového postavení na Moravě. „Ve druhé polovině třicátých let bydlel armádní generál Josef Bílý na území naší dnešní Městské části Praha 1, přesněji v Mikulandské ulici. Zůstal tady až do konce roku 1939, kdy byl nucen odejít do ilegality a skrývat se před gestapem,“ upozornil Oldřich Lomecký a dodal: „Ihned po vzniku protektorátu se totiž zapojil do odbojové činnosti: byl členem Rady starších, kterou kromě něj tvořili generálové Alois Eliáš, Hugo Vojta a Sergej Vojcechovský, a v jeho bytě byla také na jaře roku 1939 založena významná protinacistická odbojová organizace Obrana národa.“

Hlavní velitel Obrany národa

Armádní generál Josef Bílý, který v roce 1933 odmítl nabídku, aby se stal náčelníkem Hlavního štábu, protože se na to v jedenašedesáti letech cítil starý, o šest let později – v době pro národ nejtěžší – nezaváhal. Stal se hlavním velitelem Obrany národa, kterému podléhali zemský velitel v Čechách, generál Vojta a zemský velitel na Moravě, generál Bohuslav Všetička. V ilegální práci používal krycí jméno „Zipon“. Organizace však byla bohužel prozrazena a Josef Bílý musel odejít do zmíněné ilegality.

Jedenáct měsíců se ukrýval nejprve v Praze, odkud pak tajně odešel do jižních Čech. Používal jméno „pan Brožek“ a ukrýval se v myslivnách a hájovnách na Třeboňsku. Jak vzpomínala jeho paní manželka, měl to ale se skrýváním těžké. I když si změnil zevnějšek, jako známý a oblíbený velitel – navíc s typicky vojenským vystupováním – byl často poznáván.

A tak se stalo, že ho někdo zradil a udal, a 14. listopadu roku 1940 byl gestapem v Chlumu u Třeboně zatčen. Navzdory dlouhým a tvrdým výslechům a věznění na Pankráci a v Terezíně, armádní generál Josef Bílý vydržel a nacistům nic neprozradil. „Dne 28. září roku 1941, pouhý den po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byl spolu s divizním generálem Vojtou a dalšími odsouzen k trestu smrti. Trest byl vykonán ještě týž den večer v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni. Pan generál odmítl pásku přes oči a zavelel svůj poslední rozkaz: ´Ať žije Československá republika! Psi, palte!´,“ popsal Oldřich Lomecký.

Slavnostního aktu na Staroměstské radnici se zúčastnili například 1. zástupce náčelníka Generálního štábu AČR Jiří Baloun, historik Eduard Stehlík a další osobnosti. Přítomni byli i členové rodiny armádního generála Josefa Bílého Karel Bergl, Zdeněk Bílý či Dana Nováková, jež jménem rodiny převzala z rukou starosty Čestné občanství Prahy 1 in memoriam. „Jsem moc rád, že přišlo tolik lidí, a velmi děkuji zastupitelům Městské části Praha 1 a zejména pak panu starostovi za udělení tohoto významného ocenění,“ řekl Karel Bergl.

Podle historika Eduarda Stehlíka přispěje udělení Čestného občanství Prahy 1 in memoriam k významnějšímu návratu doposud neprávem opomíjeného armádního generála Josefa Bílého do české historie. „Dnešní ocenění je mimořádné a pan generál si ho zasloužil měrou vrchovatou,“ uvedl vojenský historik, jenž zároveň upozornil na přátelství a vzájemnou úctu, které spojovaly Josefa Bílého s šéfem předválečné vojenské zpravodajské služby, brigádním generálem Františkem Moravcem.

Americká větev Moravcovy rodiny také při příležitosti udělení Čestného občanství Prahy 1 in memoriam Josefu Bílému zaslala dopis, který byl na Staroměstské radnici přečten. „Naplňuje nás velkým štěstím, že se armádní generál Josef Bílý dočkal takového ocenění,“ napsali mimo jiné potomci Františka Moravce.