Principál vzkazuje ministrovi, že nežijeme v socialismu, a přitom socialisticky natahuje ruce. Vím o divadlech, která šijí za své roušky, vím o hercích, kteří odpovědně hospodařili a dnes žijí z úspor nebo investic. Vím o hercích, kteří si našli brigádu, či nějakou krátkodobou práci. Vím o hercích, kteří zůstali soudnými a odpovědnými lidmi a vidím Jana Hrušínského. Vnímám katastrofální inflaci jeho slov, jeho osoby. Kdysi, před lety, jako poslanec tehdejšího Federálního shromáždění, jsem měl tu čest, potkávat se s jeho otcem, s panem Rudolfem Hrušínským – seniorem. Vážil jsem si jej jako herce a pak, když jsem jej poznal osobně, jako člověka. Občas jsme si sedli o pauze parlamentu u kávy a povídali.

Na tomto místě musím připomenout, že pan Rudolf Hrušínský byl v roce 1968 byl mezi prvními padesáti signatáři článku Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Protože ani po silném nátlaku v době normalizace svůj podpis neodvolal, byl několik let bez práce a měl zakázanou činnost. Přišel tím nejen o řadu filmových a televizních rolí, ale i o místo pedagoga na DAMU, o významné zahraniční filmové nabídky a měl také zákaz pracovat v rozhlase a režírovat v divadlech. Prokázal ale své lidství, i své češství. Dal najevo touhu po svobodě, demokracii, spravedlnosti. I proto jsem si jej jako člověka vážil. Sešli jsem se tehdy u té parlamentní kávy – říkalo se jí ale jinak (brynda) – mnohokrát. Vážil jsem si toho. Měli jsem si co říci, i když jsme se vlastně neznali.

Jednou proti měl seděl a „plavaly“ mu oči. Bylo na něm vidět, že ho něco hodně trápí. Když jsem se zeptal, co se děje, odpověděl mi, že ho trápí dvě věci. Jednak ten parlament, do kterého se dostal díky popularitě a preferencím. Říkal, že politice nerozumí, že je ve sněmovně svým způsobem omylem a cítí se ztracený, že jej trápí ty různé vztahy, lobby, kliky a podobně. Ty levárny a "vtahy" mne tehdy vadily stejně a proto jsem i já tehdy s politikou dobrovolně skončil ke dni existence federace. Druhou věcí, kterou mi tehdy s vlhkýma očima řekl, bylo, že je bez peněz, že jej trápí rodina. Divil jsem se, že je bez peněz. Jen se hořce usmál a povzdechl si – to víte, děti, pořád něco chtějí….. Bylo mi ho líto, když jsem jej potkával bloudit po parlamentu, kterému nerozuměl, který nechtěl.