17. listopadu 1989 jsme vyšli do ulic a volali po svobodě a demokracii. Smutné je, že po 32 letech k tomu máme důvod znovu, přesto ale většina z nás zůstane doma. Přesto, že se vrátily perzekuce za politické názory, nastolila se propracovaná a z většiny zautomatizovaná cenzura. Omezuje se svoboda slova, pohybu, podnikání. Stát čím dál více zasahuje do našich svobod, soukromí, domovů. Přestáváme být hrdým a svobodným národem, přestáváme být samostatných suverénním státem a stáváme se lokajem Bruselu.

Petr Fiala volá, že patříme na Západ. Ten ale již dávno není Západem, po kterém jsme toužili před rokem 1989. Dnešní Západ nastoluje socialistický fašismus. Nařizuje, zakazuje, zdaňuje, vyvlastňuje. Osobní vlastnictví dávno přestalo být nedotknutelné. Západ je dnes plný násilí, ilegálů, drog, znásilňování a policejních represí vůči vlastnímu obyvatelstvu, plný ekoterorismu. Německo bylo vždy zvyklé poslouchat svého vůdce a na tom se bohužel dodnes nic nezměnilo, jinak by Němci netleskali Merkel za islamizaci své země.

Na sklonku roku 1992 jsem v budově tehdejšího Federálního shromáždění řekl, že to, že StB byla zrušena, neznamená, že přestane pracovat. Dnes mám pocit, že jsem měl pravdu, že vše jede podle plánu, který se začal vymýšlet a připravovat (alespoň u nás) někdy kolem roku 1986. Již v létě 1989 se pálily první svazky StB. V USA si na poslední chvíli uvědomili, že by volby mohly něco změnit, a tak je zfalšovali. Viděl to celý svět v přímém přenosu, ale když o tom napíšete na sítích zablokují vás. Lidé jsou ovládáni medii. Demokracie a svoboda končí, znovu se nastoluje fašismus se socialistickou tváří.

Pro toto vše, co se děje, nemám dnes důvod k oslavám. Dnešní den pro mě zůstal Mezinárodním dnem studentstva. Dnem, kdy Němci popravili 9 studentských představitelů. Byli to: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Bylo zatčeno 1?200 studentů, kteří byli následně deportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943, útrapy nepřežilo 35 z nich.