Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážené torzo vlády.

Když se podívám, máme tady jen dva ministry, tak určitě je zajímá, jaký je názor opozice. (Ministryně Černochová: Ministryně.) Prosím, neskákejte mi, paní ministryně, prostřednictvím pana předsedajícího, do řeči. Pokud něco máte, můžete vystoupit na mikrofon stejně jako já.

Takže vláda se nám tady snaží protlačit v legislativní nouzi zákon, který v mnoha ohledech velmi omezuje na osobních svobodách občany České republiky. Pokud se jedná o obsah pojmu legislativní nouze, jde o zvláštní způsob projednání zákonů, jehož užití zákon předpokládá jen za mimořádných okolností. Ve smyslu ustanovení paragrafu 99 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, lze ve stavu legislativní nouze projednat vládní návrh zákona pouze v případě mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu, nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Splnění těchto podmínek musí vláda České republiky, potažmo Sněmovna dostatečně prokázat.

A teď si poslechněme, jak se vyjádřil náš pan premiér, který de facto popřel, že je stav, kdy by měl trvat stav legislativní nouze, protože on řekl, že doufá, že pandemický zákon už nebudou používat. Tedy stav legislativní nouze tu slovy samotného premiéra vlastně vůbec není. Přesto se postupuje podle neexistujícího stavu legislativní nouze, který je tady zneužit, a tedy toto jednání je protiústavní. Podle řady nálezů Ústavního soudu, moji kolegové už z řady citovaly, tak já bych zmínila nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, kdy Ústavní soud upozorňuje na to, že by měl být proces řádně projednán.

Cituji: Jen v procesně bezchybném procesu, ústavně souladném řízení lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku, neboli rozhodnutí, a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu.

Jestliže takto připomenuté zásady vztahující se k ústavnímu řízení před orgány veřejné moc a k jejich v něm vydané rozhodnutí ke stanovenému postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod, není nijak rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů, neboli právních norem, nebo byť se rozhodovací proces v zákonodárné činnosti do jisté míry liší od rozhodovacích procesů v řízení před jinými orgány veřejné moci, a v tom smyslu je lze chápat jako rozhodovací proces sui generis vůči vůdčí zásadě rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému výsledku. Jsou v obou případech identické. Nad to nelze ztrácet zřetel, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj celospolečenský dopad zajisté významnější, než je tomu v případech jednotlivých vadných rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci.

Vystupuje tedy v zákonodárném procesu do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát a souvztažně také život občanů v něm spočívá. Takovýchto aktů a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak, než respektem k pravidlům, která si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila.