Soudružky a soudruzi,

protože nikdo z nás neví, kdy jej osud postaví do časové tísně, vynechám zdvořilosti a začnu hned tím, co nás nejvíce trápí: volebním neúspěchem.

Myslím, že všichni více či méně vidíme stejné kontury naší prohry. Zkusím proto pojmenovat jenom ty tři, které pokládám za nejdůležitější.

Především se nepodařilo vysvětlit levicovým voličům význam voleb do krajů a Senátu. V této banální větě je schováno několik tajemství. Především mi jde o význam samotných voleb, nikoli institucí, do nichž se volilo. Dlouhodobě sdílím pocit zbytečnosti Senátu a myslím, že i mnozí z vás mají obdobný názor. Stejně tomu je u velké většiny české veřejnosti. Jenže i zbytečný Senát má moc a my jsme nedokázali sdělit voličům, proč je třeba volit do zbytečného Senátu, který je v dané etapě důležitý. Obdobně je to s kraji. Identifikace veřejnosti s umělými tvary krajů, s přerozdělovacími pravomocemi z peněz získaných z centra bez možnosti ovlivnit celostátní témata – to není pro racionální lidi snadné. Opět nenacházím zásadnější důvod než prosté konstatování – je nutné jít hlasovat proto, aby byla udržena mocenská rovnováha v zemi. A aby nebyla komunistická strana vnímána jako neživotaschopná.   

Druhým tajemství oné věty je ono MY v tezi, že jsme nezaznamenali volební úspěch. Ono MY podle mého znamená „všichni“ – od centra po základní organizace. Nejde o alibistickou formulaci. Chybovali jsme všichni, ne však stejnou měrou, a to podtrhuji. MY v centru jsme chybovali více než MY v základních organizacích a na krajích. V situaci, kdy většině lidí nebyl jasný význam voleb do Senátu a krajů, nedokázali jsme vytvořit mobilizující témata. A když hovoříme o levicových voličích, pro ně není levicovým tématem obsazení pozice, ale zajištění sociálních práv. Chybělo téma, které by sjednotilo centrum a kraje. Téma, které by ukázalo naši ideovou odlišnost od pravicových a středových stran. Téma, které by ukázalo ve vší plastičnosti schopnosti našich kandidátů a zastupitelů. Možná se mýlím, ale v naší kampani chyběla jedna výrazná tvář na rozdíl od vítězného hnutí.

Už při debatě a hlasování po zřízení nových krajů nebyly názory v našem politickém klubu jednotné. Já osobně jsem byl proti převodu některých kompetencí na kraje, a to zejména zdravotnictví, neboť jsem se z mnoha studií včetně zahraničních přesvědčil, že tento způsob povede jen ke špatnému zacházení s finančními prostředky, ke korupci, neefektivnímu využití lidských zdrojů a technického vybavení nemocnic, a že dojde k přebytečnému zdražení zdravotní péče, aniž by se tato zdravotní péče stala dostupnější. Tehdy zvítězili ti, kteří si chtěli postavit nemocniční „památníčky“. Neříkám to proto, že bych měl radost z toho, že mám pravdu. Medicína jako taková šla v ČR velice dopředu a stále drží krok s evropskou špičkou, ale proinvestované peníze mohly přivést ještě k větší kvalitě a dostupnosti lékařské péče. Například nemuseli nám utíkat lékaři do zahraničí.

Jako třetí důležitý rys naší prohry vidím prostý fakt, že blížící se volby do Poslanecké sněmovny budou mít odlišný charakter. Jejich smysl je pro levicové voliče samozřejmý. Témata – vnitropolitická i zahraničněpolitická – budou jasná. Kandidovat budou jen strany a hnutí, hlasy těch, kdo se vyslovili pro uskupení získavší méně než pět procent, budou přerozděleny. Z matematické povahy prohry ve volbách do krajů a Senátu nelze automaticky odvodit, že nás příští rok čeká další porážka.

Není třeba hledat viníka volební prohry, je však nutné poučit se. Je jasné, že mnohé tváře strany již voliče nepřitahují: je nutné hledat změny ve vedení, které by naším heslům vrátily věrohodnost. Nemyslím na žádnou kádrovou smršť, jen na plynulejší předávání moci mezi generacemi, tím spíše, aby do vedení přicházeli noví lidé, čímž nemyslím starší, než jsou ti současní.  Nejde o likvidaci „viníků“ či zbavování se odpovědnosti, a nalezení obětních beránků – jde o každodenní život a budoucnost naší strany. Zanedbali jsme dva, možná tři roky, během kterých mohlo být toto hledání, když ne bezbolestné, tak méně bolestivé. Je však nutné začít. K nové věrohodnosti musíme jen přidat srozumitelná hesla – a pracovat.

I když jsem ve stavu nemocném, seznámil jsem se s tezemi k volbám do Poslanecké sněmovny, které vytvořil místopředseda pro mediální politiku a ideologické otázky. Přiznám se zcela upřímně, že tak bezobsažný materiál, plný jen planých hesel, ale žádných konkrétních návrhů, jsem nečetl více než 30 let. Pokud má ÚV trošku zdravého rozumu, tak by měl tento pseudo-dokument smést ze stolu a pověřit placené pracovníky vytvořením kvalitního materiálu pro parlamentní volby v roce 2017, pokud ovšem nechceme zopakovat neúspěch z tohoto roku…

Soudružky a soudruzi,

v důsledku volebního neúspěchu celá řada našich lidí musela odejít ze zastupitelských sborů a někteří dokonce i z funkcí. Je nutné vytvořit podmínky pro to, aby jejich energie a zkušenosti nezapadly, nezmizely bez dalšího užitku. Navrhuji, aby vznikl otevřený seminář, kde by se scházeli především mladí lidé, jejichž jádro by tvořili právě bývalí i současní zastupitelé všech úrovní. Cílem budiž nejen snaha od samotného počátku podchytit uvolněné lidi, ochránit je před zapomněním i rezignací, ale i naše vlastní snaha poučit se od nich.

Na závěr mi dovolte znovu opakovat: neexistuje jiný důvod pro to, aby se náš volební neúspěch opakoval, než naše odevzdanost, propadnutí stísněnosti. Dnes Čína i její přátelé oslavují 80. výročí ukončení Dlouhého pochodu. Základní poučení z tohoto fascinujícího úspěchu je prosté: vytrvalost, sebeobětování, solidarita – to je cesta k úspěchu. V našich jednodušších podmínkách to znamená, že práce a víra v ideály nás ochrání jak před zbytečným sebebičováním, tak i před sebevražednou setrvačností.

Je nezbytné, abychom se začali vnímat jako lidé, přátelé, soudruzi, nikoliv jako konkurenti, kteří si navzájem „mydlí schody“. Mám tu čest 26 let spolupracovat s Janou Bystřickou, s vynikajícím člověkem, který překonal všechny nepřízně osudu včetně vážné nemoci, a přesto se nevzdává a angažuje. Myslím, že její vystoupení, které snad naváže na můj článek, potvrdí z praktického hlediska, jak to cítíme minimálně my z Plzeňského kraje, ale i to, jak se k ní obracejí mladí lidé, straníci i bezpartijní s otázkou, co dělat.

Máme 7 měsíců (!!!) času na to, abychom zmobilizovali naše voliče od poslední vesnice a organizace a zvrátili výsledek ve volbách do Poslanecké sněmovny. Nechci být patetický, ale právě v nastávajících měsících budeme prožívat něco jako přípravu k zásadnímu střetu, kterým byl v roce 1943 Stalingrad.