Psal se červen roku 2003. Bylo mi 33 let a v referendu o vstupu do EU jsem hlasoval pro vstup. Měl jsem k tomu dva důvody – jeden idealistický a druhý tvrdě pragmatický. Od té doby dělám každý den všechno, co umím a znám, abych to napravil.
Ten tehdejší idealismus spočíval v přesvědčení, že my z východního bloku máme po tom všem, co jsme si prožili s centrálním plánováním životů a hospodářství, historickou příležitost přenést tyto zkušenosti na Západ. Aby se to v Evropě už nikdy neopakovalo. Západní Evropa totiž byla o tyto zkušenosti po druhé světové válce ochuzena a jejich přenesení a osvojení mohlo být zárukou, že by k nim ve svém vývoji nesklouzla. Že by si nemusela další část Evropy projít tím, čím jsme si tu ve východním bloku procházeli desítky let my.
Pragmatismus v té době spočíval ve znalosti existence tehdejší zásadní podmínky členství, a sice v právu veta pro každý členský stát zvlášť u všech klíčových oblastí. Prostě se nemohlo stát, že by v nich byl někdo přehlasován. Stačil jeden osvícený národní parlament, jedna rozumná vláda, a nemohlo být přijato nic, v čem by byť jeden člen spatřoval škodlivost. O tom jsme tehdy v referendu o vstupu do EU rozhodovali. To byly tehdejší podmínky, ke kterým se lidé vyjadřovali. To byla pravidla, kterým společně se mnou dali lidé hlas a Česká republika se stala členským státem EU.
Ještě nikdy v životě jsem se tak nemýlil. Ještě nikdy v životě jsem nebyl tak naivní. Po jednostranné vládní kampani, jež nás tehdy všechny stála přibližně čtvrt miliardy a jež nesla už ve svém logu modré pozadí a žluté hvězdy v nápisu „ANO“, jež nepřipustila ani na okamžik férovou diskusi a ukazovala nám jen videa o tom, jak jsou všichni v EU šťastní, jsem šel a hodil hlas pro.
Už patnáct let slýchávám při setkáních s lidmi v této zemi stále častěji a otevřeněji, že jsem to tak neměl zdaleka jen já; že v této zemi je obrovské množství lidí, kteří to udělali také. Lidí, kteří si s odstupem času stejně jako já uvědomují svou tehdejší chybu. Tento postoj je intenzivnější a nezvratný od doby přijetí Lisabonské smlouvy. Smlouvy, k níž se báli vypsat referendum, přestože zásadním způsobem změnila pravidla a podmínky, které platily při vstupu naší země do Evropské unie. Jsem přesvědčen, že už tehdy v EU věděli, že by to neprošlo. Měli už zkušenost s tím, že lidé odmítli Evropskou ústavu, proto jen změnili její název, upravili nepodstatné body a schválili Lisabonskou smlouvu za zády občanů napříč národními státy.
Lisabonská smlouva pohřbila můj pragmatický důvod při hlasování o vstupu, tedy zrušila v klíčových oblastech právo veta pro národní státy a zavedla většinové hlasování. Mě a hromady dalších lidí v této zemi se nikdo nezeptal, jestli chceme změnit pravidla hry a oslabit tak zásadním způsobem vlastní stát. A ten idealismus ohledně přenesení našich zkušeností s centrálním plánováním životů a hospodářství z Východu na Západ, aby se to už nikdy neopakovalo? Vzal za své stejně jako právo veta. Evropská unie realizuje centrální plánování všeho v takovém měřítku, že i pamětníci východního bloku mnohdy zírají s vytřeštěnýma očima.
Omlouvám se Vám. Hlasoval jsem pro vstup této nádherné země, České republiky, do Evropské unie. Je mi to líto. Dovolte mi to napravit. Umožněte mně a Straně nezávislosti České republiky ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019, ale i ve volbách v dalších letech do Senátu a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, abychom tuto chybu napravili. Dovolte nám přivést tuto zemi z Bruselu zpátky domů, do vašich rukou. Dovolte nám vrátit našemu národnímu parlamentu, ze kterého udělali bruselskou implementační agenturu, jeho vážnost. Dovolte nám napravit tu chybu i za ty z vás, kteří jste stejně jako já hlasovali v roce 2003 pro vstup. Děkuji Vám.
František Matějka
předseda Strany nezávislosti České republiky
Převzato z profilu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV