Před čtyřmi lety jsem tu napsal a považuji za důležité připomenout, neboť to bylo ještě před tím, než se stal Andrej Babiš ministrem financí: „Andrej Babiš říká, že do politiky nejde kvůli svému byznysu. Na rozdíl od ostatních prý nedělá veřejné zakázky, a proto nepotřebuje obsazovat místa tak, aby si je mohl přidělovat jako ti, co tam sedí nyní. To je jen půl pravdy. Tou druhou je, že je na veřejné podpoře všech, kteří potřebují produkci jeho firem, životně závislý. A to je jeho byznys. Ovlivnění a zajištění dotací pro všechny ostatní, kteří kupují jím pěstované či vyráběné vstupy. Jeden jeho z posledních mistrovských kousků, které občany České republiky stojí a budou stát miliardy korun, bylo schválení podpory dotování biopříměsí do PHM. Poslanci zákon schválili v poslední den jejich mandátu minulého volebního období. Poslední den a na kvůli tomu dokonce svolané mimořádné (!) schůzi. Babišův problém podle mě je, že ti, které měl pod palcem, už ve sněmovně nejsou, a ti, kteří jsou tam teď, budou mít po všech průserech hodně velký problém se do sněmovny zase v rozumném počtu po příštích volbách dostat. Lidé totiž velmi pravděpodobně budou opravdu chtít změnu, což by však znamenalo, že jeho vliv na parlament bude podstatně menší, než jaký měl, má a potřebuje do budoucna. Kdyby se totiž do sněmovny dostal někdo, kdo považuje dotační šílenství a dosavadní úroveň přerozdělování za jeden ze základních problémů České republiky, neboť právě to je nositelem korupčního prostředí, mohl by svůj byznys zavřít.“

Máme čtyři roky pryč a je čas, s odkazem na výše uvedené, bilancovat. Co se stalo od té doby? Andreji Babišovi jeho plán vyšel. Skočilo mu na špek dost voličů, aby mohl ze zaměstnanců svých firem udělat poslance místo těch, na které z předchozí sněmovny ztratil vliv. Uhnízdil je ve výborech a obsadil svými lidmi místa ve správních a dozorčích radách státních podniků. Jeho společnosti vyhrávají jeden veřejný tendr za druhým. Mezi největší veřejné zadavatele firem ve skupině Agrofert patří ČEPRO, Lesy ČR, Vojenské lesy a statky ČR, Česká pošta, ČD CARGO, Státní zemědělský intervenční fond, Správa Národního parku České Švýcarsko, Správa Krkonošského národního parku nebo Povodí Vltavy. Celková suma jeho obchodů se státem jde do desítek miliard korun.Tady nejde jen o dotace, které jeho oponenti kritizují, a jejichž objem v řádech miliard převyšuje jeho cca každoroční miliardovou daň z příjmů, kterou argumentuje, když chce utřít ostatní poslance a členy vlády ve stylu „nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má“. Ve skutečnosti se na ty jeho daně skládají i občané České republiky. Tady jde o to, že v souvislosti s deficitem státního rozpočtu pro rok 2016 ve výši 70 miliard, navíc dokonce v době hospodářského růstu (byť na dluh příštích generací), se hraje o další kolo při kapitalizaci zisků a socializaci ztrát.

Andrej Babiš uspěl s heslem, že bude řídit stát jako firmu. Řada jeho firem by ale bez přímých zakázek z veřejného sektoru a bez povinnosti pro občany odebírat jeho produkci zprostředkovaně přes jeho odběratele skrze dříve i teď přijímané zákony ve prospěch byznysu jeho firem, skončila. Ono totiž uspět na trhu bez dotací a zákonné veřejné podpory či bez přinucení občanů k tomu, aby si něco povinně plošně pod sankcí kupovali, i když to nechtějí, je dnes v tom hospodářsky pokřiveném světě fakt těžký. Zadlužení holdingu Agrofert jde přitom do desítek miliard, a pokud by bylo jen z části předčasně zesplatněno například z důvodu fatálního úbytku tržeb z výše uvedených zdrojů, nadělalo by to Babišovi nemalý problém.

Výsledkem řízení státu jako firmy v jeho rukou jsou tak dluhy jiných ve prospěch i jeho firem. Zadlužení, připravené zcela zbytečně Andrejem Babišem, dopadne na budoucí daňové poplatníky, kteří ho zaplatí i s úroky. Samostatnou kapitolou jsou pak jeho praktiky z byznysu při v podstatě násilném převzetí řady společností, o jejichž problémy se svými předchozími kroky před převzetím zasloužil. Nově nemohl dostat do ruky lepší nástroj na ovládání ostatních na trhu a pro zisk informací o nich, než volební hlasy. K likvidaci středního stavu, o kterém se už před lety zmínil, že pro hospodaření státu je vlastně k ničemu, mu teď stačí zákonné normy.

Když se tak vrátím k mému textu před čtyřmi lety a k faktickým krokům Andreje Babiše po zvolení, přemýšlím, jestli to tak jeho voliči, zejména z řad malých a středních podnikatelů, kteří mu skočili na jeho „bude líp“, opravdu chtěli. Já věřím, že ne. Věřím, že nemalá řada z nich prozřela a pochopila, že opravdu nestojí na jejich straně.

František Matějka,
místopředseda Svobodných