Vážená paní předsedající, já vám děkuji za slovo. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, vážená paní ministryně, dovolte mi, abych se tuto debatu pokusil více vrátit do té věcný roviny a jenom než se k tomu vyjádřím, abych řekl - uvědomme si opravdu, jedná se o změnu ústavy. Takže doufám, že mé vystoupení vás přivede k zamyšlení, protože budu trošku řekněme hlouběji se dívat na tyto změny, o které se jedná. 

Předkladatel, tedy Ministerstvo obrany, odůvodňuje nezbytnost této úpravy aktuální potřebou v reakci na ozbrojený konflikt na Ukrajině a na základě usnesení, a další důvody, které byly uvedeny. Je důležité říci, že návrh dle předkladatele neřeší pouze aktuální potřebu reakce na ozbrojený konflikt na Ukrajině, ale i budoucí problematiku nasazení ozbrojených sil, pokud bude potřeba jej realizovat ve zrychleném režimu. Návrh by měl umožnit, aby byla Česká republika lépe připravena reagovat na ohrožení a krizové situace, které mohou z důvodu zásadní změny bezpečnostního prostředí nečekaně přijít.

Jenom zopakuji, návrh konkrétně spočívá v úpravě stávajících odstavců 3 až 5 čl. 43 ústavy a čl. 11 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Jeho obsahem je doplnění dalších důvodů, pro které může vláda rozhodnout bez předchozího souhlasu Parlamentu o vyslání ozbrojených sil České republiky do zahraničí a pobytu ozbrojených sil na území České republiky na dobu nejdéle 60 dnů. Dále je navržena změna úpravy povolování průjezdu ozbrojených sil jiných států přes území České republiky a jejich přeletu nad jejím územím, jejímž účelem je zajistit soulad znění ústavy s dlouhodobou a Parlamentem akceptovanou praxí při rozhodování o průjezdech a přeletech ozbrojených sil jiných států.

Nejen já jsem toho názoru, že ke změně Ústavy České republiky a ústavního pořádku by mělo být obecněji přistupováno se zdrženlivostí, přičemž by veškeré změny měly být činěny na základě široké odborné diskuse, ale když jenom se podívám, a to jenom krátce, tak k tomuto materiálu proběhlo zkrácené připomínkové řízení v délce sedmi dnů. I přes zkrácené mezi resortní připomínkové řízení byly uplatněny zásadní připomínky, na základě kterých návrh doznal změn do současné podoby. Já tedy nepovažuji za konzervativní přístup (návrh?) na změnu ústavy v sedmidenním meziresortním připomínkovém řízení bez odborné politické diskuse. Ale pojďme dál.

Ačkoliv se jedná o reakci na probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině, musíme si uvědomit, že se nejedná o ad hoc úpravu, nýbrž o trvalou změnu ústavního pořádku České republiky, je tedy nutné postupovat zvláště s ohledem na to, že se jedná o úpravu situací zasahujících do bezpečnosti a obranyschopnosti státu a jeho občanů s dostatečnou mírou obezřetnosti a opatrnosti, a tedy dostatečně zvážit všechna rizika, která mohou z uvedených změn do budoucna plynout. Z tohoto důvodu jsem požádal o vypracování stanoviska odborníka na ústavní právo a dovolím si zde částečně uvést některé, řekněme, pasáže a stanoviska z jeho vyjádření, se kterými se plně ztotožňuji.

K úpravě rozhodnutí vlády a případného souhlasu Parlamentu s vysláním ozbrojených sil do ciziny, pobytem cizích vojsk, průlety a průjezdy uvádí, že obecně lze souhlasit s navrhovatelem, že uvedená změna má spíše povahu legislativně technickou. Otázkou však je, zda není zbytečná, protože v praxi se stejného účelu jako navrhovaná úprava dosahuje ustáleným ústavním výkladem. Pakliže by legislativní cizelování mělo být důvodem pro ústavní či zákonné změny, byl by Parlament v této oblasti poměrně zahlcen.

Díky rozsáhlosti návrhu je znovu otevřena otázka, zda zmocnění pro vládu není příliš široké v případě některých průjezdů a průletů. Zcela jiný materiální, politický význam mají totiž průlety v rámci vojenské diplomacie nebo dopravy vojáků na cvičení na jedné straně a průlety či průjezdy do bojové akce, byť povolení průchodu a průjezd cizí armády neznamená účast povolujícího státu jako válečné strany ve válce podle mezinárodního práva, avšak nese to riziko protiakce a může fakticky vést k zapojení našeho státu do války, aniž by k takové akci dal souhlas Parlament, který jinak vyhlašuje válečný stav.

I v současné rusko-ukrajinské válce dalo Bělorusko souhlas k průjezdům a průletům pro ruskou armádu pro útok na Ukrajinu. Politický význam takových průletů a průjezdů je zcela odlišný od běžných průletů a průjezdů, které neslouží k zapojení do bojové činnosti, ale jsou jen důsledkem vojenské diplomacie či dopravy vojáků a materiálu, například na cvičení.

Teď se dostáváme, řekněme, ještě k té zásadnější změně, a to k možnosti vlády vyslat ozbrojené síly na ochranu života a zdraví, ohrožení majetkových hodnot nebo bezpečnosti České republiky bez souhlasu parlamentu na dobu šedesáti dnů. Rozšíření možností vlády o toto ustanovení je zásadní změnou v oblasti práva Parlamentu v oblasti kontroly nad válkou a mírem. (Hluk v sále.)

Podle článku 43 odstavec 1 rozhoduje Parlament o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Toto ustanovení je nutné vykládat tak, že v jiných případech nelze válku vést. Nepřímo tak ústava zakotvuje zákaz útočné války. Protože je pro demokraticky právní stát určující materiálně skutečné naplnění ústavních norem a ne jen formální, je nutné posuzovat navržené rozšíření práva vlády i z tohoto pohledu materiálně.

Děkuji vám, paní předsedající. Uvedené ustanovení umožňuje obecné a široké zmocnění pro vládu vyslat ozbrojené síly do zahraničí. Život, zdraví a majetek jsou ve světě ohroženy trvale. Proto je uvedené ustanovení velmi obecné, a přitom může vést k vážným důsledkům.

První spornou otázkou navrženého usnesení je, že důvodem pro vyslání může být ohrožení života a zdraví kohokoliv, nikoliv jenom občanů České republiky. Sice důvodová zpráva na straně tři ojediněle uvádí jako příklad použití ohrožení života a zdraví občanů České republiky, ale na jiných místech již takovéto omezení neuvádí. Rozhodující je vlastní znění ústavy, když v návrhu vazba na životy a zdraví občanů České republiky absentuje.

Bude-li navržená změna přijata, získá vláda možnost vyslat ozbrojené síly do zahraničí kdykoliv a kamkoliv, kde bude vládou shledáno, že jsou ohroženy životy a zdraví jakýchkoliv lidí. To ve spojení s tím, že není na rozdíl od písmene b) článku 43 vyžadován souhlas přijímacího státu. Česká republika může vyhlásit válečný stav a vést válku jen z důvodu svého napadení nebo v rámci kolektivní obrany. Případy, kdy lze vyhlásit válečný stav dle článku 43 odstavce 1 Ústavy je nutné brát jako taxativní a z tím, že nemůže být vyhlášen válečný stav a válka z jiných důvodů.

Z toho plyne, že nemůže být ani vládě umožněna možnost, aby vyslala ozbrojené síly do zahraničí v situaci, kdy by k faktické válce mohlo dojít. Proto je druhou spornou otázkou návrhu ve spojení s tím, že návrh změny ústavy nevyžaduje souhlas přijímacího státu, možnost pro vládu, aby uskutečnila ozbrojenou intervenci z majetkových důvodů. Ochrana majetku v cizině, byť poctivě nabytého, nemůže být důvodem k válce, protože by se nejednalo o válku obrannou, ať již individuální či kolektivní obrany. Válka kvůli majetku v cizině není válkou obranou, ale útočnou. Znárodnění proběhlo i v Československu a nebylo považováno za důvod k ozbrojenému zásahu. Cizí státy své majetkové zájmy či zájmy svých občanů řešily cestou jednání a mezinárodních smluv.

Třetí zásadní spornou otázkou je absence souhlasu přijímajícího státu. Vláda tak získá možnost vyslat ozbrojené síly pro údajné ohrožení života a zdraví či majetku České republiky i proti vůli přijímajícího státu. Takový stát však může chápat zcela oprávněně daný krok jako vojenský útok a přistoupit k legitimní obraně. Jako důkaz nebezpečnosti daného zmocnění pro vládu lze použít argument opaku. Vžijme se do situace, kdyby jiný stát takto činil vůči našemu státu, jak by Česká republika hodnotila situaci, kdy cizí stát vyšle bez jejího souhlasu na její území své ozbrojené síly s odůvodněním, že jsou zde ohroženy životy a zdraví či majetkové hodnoty tohoto státu.

Je legitimní, aby náš stát takový krok proti jeho (své?) vůli vnímal jako akt agrese, kterému se může bránit v obranné, tedy legální a legitimní válce. Zde jde o zásadní narušení práva Parlamentu vyhlásit válečný stav. Vláda sice může vyslat ozbrojené síly jen na dobu šedesáti dnů, ale pokud je vyšle bez souhlasu přijímajícího státu, což návrh ústavního zákona umožňuje, v zásadě vláda může uvést stát do situace, kdy se vyprázdní právo Parlamentu vyhlašovat válečný stav.

Pokud totiž nebude s ozbrojenou akcí souhlasit přijímací stát a vyhodnotí ji jako útok na svou svrchovanost, vznikne mezi státy válečný stav podle mezinárodního práva i bez řádného vyhlášení válečného stavu a válka podle naší ústavy právě z důvodu akce ozbrojených sil našeho státu, který dotčený stát vyhodnotí jako útok. Jakmile tato situace vznikne, tak s tím po 60 dnech již jednostranně náš parlament nic nenadělá. Válku lze jednostranně zahájit, ale již ne jednostranně ukončit.

Je pravdou, že již v současnosti čl. 43 odst. 4 písm. c) umožňuje vyslat ozbrojené síly k účasti na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích, nevyžaduje na rozdíl od písmene b), které umožňuje vyslání k účasti na mírových operacích, souhlas přijímacího státu. Ovšem i to je chybou a není správné tuto chybu rozšiřovat, ale je naopak vhodné i vysílání dle písmene c) podmínit souhlasem přijímacího státu.