Já vám děkuji za slovo. Já bych chtěl zareagovat na několik vlastně opakujících se otázek od předřečníků z řad opozice. Naposled otázku Green Dealu neboli Zelené dohody zvedla paní poslankyně Schillerová. Jak bych začal.

Začal bych jak funguje evropská politika. My jsme stát poměrně malý v srdci Evropy, stát tranzitní, stát s propojenou ekonomikou s naším německým sousedem primárně. A pokud se Evropa mění, pokud se Evropa modernizuje a pokud Evropa jde dopředu, zejména tedy státy, řekněme syté západní Evropy, nikoliv státy toho bývalého východního bloku, asi není příliš chytré stagnovat a nejít s těmito ekonomikami, nebo s ekonomikami severských států. Není to jenom Green Deal, ale je to každá legislativa, která přichází z EU, která se pak implementuje do těch národních legislativ. Je důležité být u toho, když tato legislativa vzniká. Sledovat ty trendy a v případě, že nejsme schopni v dané chvíli s tím trendem jít ruku v ruce, bavit se o tom, jaká jsou specifika pro ten národní stát. Řeknu to jednoduše. Když se řešilo skládkové hospodářství, ty státy jsou různě připraveny na to řešení skládkového hospodářství. A když tam prostě nejsou a tu výjimku nebo pozdější termín si nevyjednají, dostanou se do časového presa, nestihnout tu transformaci nebo implementaci, a pak prostě ty peníze třeba v nějaké pozdější peníze za to platí. Týká se to jakékoliv legislativy, která má takovéto dopady.

Myslím si, že to je to, o čem se často mluví. To je silný hlas toho státu v Evropě, ale ne potom, co už jsou všechny trendy nastaveny, ale v momentě, kdy se ty trendy využívají, kdy vznikají, než se ta dohoda dostane na nějakou vyšší úroveň a než se projedná. Tam si myslím, že měla Česká republika, pokud jsme věděli, že nějaké věci nebudeme z to dostát, zareagovat. Zároveň si však myslím, že nemůžeme jako Česká republika a pokud chceme naplnit tu ambici, která zazněla od Petra Fialy, dostat tu Českou republiku na špici, tak nemůžeme žít v tom režimu máme tady, a teď mi promiňte to lidové, smrádek ale teploučko. A já když jsem začínal uvažovat před dvanácti lety, že bych také chtěl něco měnit a dělat politiku, tak jsme dost silně hovořili o digitální revoluci a že stát zaspal na úrovni potrubní pošty. A za těch dvanáct let se něco v té digitalizaci stalo a z mého pohledu již dneska nikdo nezpochybňuje, že digitalizace z pohledu státu je dobrá. Že celý IT sektor vytvořit spoustu dobře placených míst, i třeba pro lidi, kteří nejsou moc extroverti, tudíž spíše pracují z domova nebo mají nějaký hendikep.

Úplně stejně to je s otázkou ekologické transformace hospodářství jednotlivých zemí. Když se tady ptáte, co to lidem nabídne? No když se to uchopí dobře. Zdravější ovzduší, a nebavme se teď o globálním oteplování, zdravější ovzduší v místě, kde ti lidé žijí, přesunu dopravy na vlakovou dopravu a širších sítí, což je v tom také obsažené, tyto transformace. Prostě zmizí ten počet aut z těch silnic, nebude to hluk. Nabídne to lepší práci, za lepší peníze, možná lehčí v inovativním prostředí. Ve finále to dokonce znamená tu změnu té montovny na mozkovnu. Proč to říkám? Protože pokud my budeme stále, ať v oblasti těžkého průmyslu říkat: dobře, tady nám to dělá velkou část zisku v rámci HDP, to číslo nám roste, to ale není číslo, kterým se mění kvalita života v dané zemi. To je jeden z ukazatelů.

A Green Deal a s ním společný třeba i Národní plán obnovy pomáhá těm zemím tohoto závazku dostát. Vy jste se tady, pan Havlíček se myslím ptal nebo nevím, od koho to zaznělo, ptal na ty sociální dopady. Ano, samozřejmě. Pokud ten závazek - a my nejsme země jako Německo s průměrnou mzdou, nemáme bohaté seniory. Pokud ten závazek vytváří rizika, že nějaké náklady, které to přináší zejména těm, kteří tu transformaci nepodstupují, budou přeneseny na toho koncového zákazníka nebo na toho občana, tak je to problém. Pokud dojde k nějakému zdražení v určitou dobu nějaké služby, tak samozřejmě ti lidé u nás to pocítí daleko více ve svých peněženkách, než třeba naši sousedi v Německu.