Vážená paní místopředsedkyně, milé kolegyně, milí kolegové, vážená paní poslankyně, prostřednictvím paní místopředsedkyně.

Ve své odpovědi na vaši interpelaci jsem se především snažil naznačit širší kontext tak složité věci jako je územní památková ochrana. Je evidentní, že se mohou značně lišit názory na to, jak zajistit efektivní ochranu těchto hodnot tak, aby co nejméně komplikovala život vlastníků. V souvislosti si dovolím zmínit, že po roce 1989 zatím neuspěl žádný pokus nahradit mnohokrát novelizovaný památkový zákon zákonem novým. Poslední pokus proběhl v roce 2017.

Současně ale sdílím váš názor, že současná verze památkového zákona, byť je tedy označován jako zákon z roku 1987, v mnoha ohledech umožňuje kvalitní výkon ochrany kulturního dědictví v naší zemi. Určitě potřebujeme zákon nový, ale myslím si, že konkrétně v tomto případě se nejedná o věc, která by opravdu úplně hořela, že bychom měli nekvalitní legislativu v oblasti památkové péče. Vaše dotazy jsou formulovány takovým způsobem, že při podrobné znalosti věci na ně skutečně a bohužel nelze odpovědět jedním číslem.

Pokusím se vysvětlit, proč. V jedné množině zmiňujete chráněná území, tedy památkové rezervace a zóny. A současně ochranná pásma, která sama o sobě chráněnými územími nejsou. Ochranná pásma mají být regulována jen do té míry, aby výstavba v nich neohrožovala to, co chrání. Ochranná pásma nevyhlašuje Ministerstvo kultury, ale pověřené obce, které ani podle stávající úpravy dokonce nejsou povinny s Ministerstvem kultury znění podmínek projednávat. Pokud jde o rezervace, ty jsou vyhlašovány od poloviny dvacátého století, zóny zejména pak v devadesátých letech, kdy koneckonců úroveň právního prostředí byla výrazně odlišná od současného stavu.

Jenom pro zajímavost. Celkově v současné době existuje 70 právních aktů, jimiž byla tato chráněná území vyhlášena, opravdu různé úrovně. Řada z nich obsahuje zjevné chyby a nedostatky a je také třeba zmínit fakt, že charakter jednotlivých chráněných území je často natolik rozdílný, že univerzálně platné regulativy mohou fungovat jen v omezené míře.

Je faktem, a to paní poslankyně odhalila věc, která i mě samotného překvapila, že statistika, jakou paní poslankyně požaduje, neexistuje. Neexistuje. Je tedy otázkou, jakou vypovídací hodnotu by v požadované podobě přesněji měla. Národní památkový ústav sice eviduje výčet památkových rezervací, zón i ochranných pásem, tento údaj máme, ale míra podrobností regulace v režimu v nich je skutečně velmi různorodá a konkrétním přehledem o tom, jak je v jednotlivých ochranných pásmech, zónách, rezervacích regulován režim, nedisponujeme. Pravdou je i fakt, že v určité vlně prohlášených rezervací a zón nebyla specifikována bližší pravidla.

Konkrétně se jedná o rok 1995, kdy takto bylo prohlášeno 61 vesnických památkových rezervací a 159 památkových zón včetně Malé Morávky z celkového počtu 600 chráněných území, čímž alespoň jednou konkrétní číslo zmiňuji; 600 chráněných území. Za této situace samozřejmě platí ustanovení § 14 památkového zákona, tedy nutnost individuálního posouzení. Já samozřejmě respektuji ta srovnání, která uvádíte. Nechci se pouštět do diskuse o jejich přiměřenosti. Chci ale připomenout, že díky současnému vedení Národního památkového ústavu existují objektivizační mechanismy již při zpracování odborného vyjádření NPÚ. Vlastníci by se neměli spokojit bez dalšího s názorem konkrétního referenta, pokud mají pochybnosti, a samozřejmě existují standardní mechanismy odvolání podle správního řádu.