Především proto, že mu za tento jeho krok část veřejnosti spílala. Dokonce padla slova jako velezrada či demise.

Ministr Herman setkání Sudetoněměckého krajanského sdružení nenavštívil jen tak, ale jako zástupce české vlády a na pozvání bavorského premiéra. Jsem rád, že nás zastupoval právě Daniel Herman. Jeho rodina prošla holokaustem a sestřenice jeho matky Hana Bradyová, se dokonce stala mezinárodním symbolem dětí, které tato genocida připravila o život. Daniel Herman ani přesto nezahořkl - místo toho raději zasedá v Česko-německém diskusním fóru. Drží se totiž skvělého pravidla – nezapomínat, ale odpouštět!

V Norimberku ostatně Herman řekl: „Vztahy mezi Čechy a Němci pustošily zločiny nacionálních socialistů, které se děly ve jménu německého národa vůči národu českému. Ale to nebyl konec. Neboť touha po pomstě a po odplatě za tyto válečné zločiny na sebe vzala hrůznou podobu ve zločinech ze strany části českého obyvatelstva vůči německy mluvícím spoluobčanům na sklonku války.“ Odsoudit takto princip kolektivní viny, to by dnes neměl být skandál nebo politický průšvih, ale standard. Jinak se stejných zvěrstev dopustíme znovu. Kdokoliv z nás, Čech nebo Němec.

Ostatně ministr Herman svými slovy navazoval na podobná slova Václava Havla a také se výslovně držel toho, co říká Česko-německá deklarace. Také ona připomíná bohaté kulturní dědictví obou národů. Také ona odmítá řešení starých křivd pomocí křivd nových. Právě tato deklarace z roku 1997 prohlašuje, že sdílíme stejné demokratické hodnoty a potřebu se jasně postavit k minulosti. Právě tady Německo přiznalo svou odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistické Říše. Ale také my jsme v deklaraci podepsané za naši stranu Václavem Klausem litovali, že poválečným nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd i nevinným lidem. Výslovně zde litujeme nepotrestání excesů při vysídlování. A nakonec zde Češi i Němci prohlašují spáchané křivdy za problém minulosti. Slova Daniela Hermana přednesená v Norimberku jen a jen rozvíjejí tuto skoro dvacet let starou deklaraci a podle mě je to tak správně.

Během víkendu zazněly i jiné projevy. Šéf Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička přednesl na tryzně v Terezíně řeč, za jakou by se nemusel stydět ani Adam B. Bartoš. Jeho silácká slova na místě naštěstí ihned odsoudil zemský rabín Karol Sidon. Připomněl, jaké to je, když se lidé ocitnou v roli nikde nechtěných štvanců a jaké to má důsledky. Nešlo si při tom nevzpomenout na muže docela jiného formátu, německého prezidenta Joachima Gaucka, který aniž by ho k tomu nutila nějaká diplomatická nutnost, přijel jako první německý prezident do Lidic a neváhal veřejně prohlásit, že ho osud Lidic a Ležáků naplňuje studem.

Co víc ještě chtít?

Jeden projev na setkání bývalých krajanů a jejich potomků je proti tomu maličkost. Klidně bychom mohli jít i dál. Ale k tomu by byl na české straně potřeba někdo na Gauckově úrovni, milí krajané...

Marian Jurečka
ministr zemědělství

Psáno pro blog.idnes.cz