Vážené dámy a pánové, jako jsme tady zase poněkolikáté, kdy si vysvětlujeme, že pozice tří ministrů nejsou pozice tří ministerstev. Je potřeba to rozlišovat. Jsou to v podstatě lidé, kteří jsou z pozice ministra pověřeni řešením některého úkolu, který Úřad vlády stejně vykonává. Nicméně pokusím se vysvětlit, v čem spočívá ta debyrokratizace.

Pokud se podíváte na programové prohlášení vlády, které znáte velmi dobře, tak vlastně tam ke konci je něco na téma, že se tedy pokusíme zrušit všechno, co už v právní úpravě přestalo dávat smysl, a to je institut přísedících obecně. Teď se můžeme pobavit o tom, kde je zachovávat, kde ne. Je potřeba si uvědomit, že je máme ve dvou typech řízení, jednak to řízení civilní a tam jsou vlastně přísedící pouze v pracovněprávních věcech. A historicky se institut přísedících v pracovněprávních věcech vyvinul tím způsobem, že tam byl jeden soudce-profesionál a pak tam byli dva přísedící, ti další soudci, ale ten jeden byl v zásadě reprezentant zaměstnanců a ten druhý byl reprezentant zaměstnavatelů. Takže ono to byla jakási taková tripartita, nebo nevím, jak bych to měl nazvat. A obsazování přísedících touhletou optikou se vlastně jako vůbec neděje. A myslím si, že už tohleto je historicky překonáno a my se bez nich obejít můžeme.

Pokud mohu přispět svojí nějakou osobní zkušeností, tak jednak pracovněprávních sporů, ale potom i trestněprávních obhajob v trestních věcech jsem absolvoval poměrně hodně a vlastně nějak si jako nevzpomínám, že by se někdy přísedící na něco ptali. Opravdu schopný soudce stejně to řízení je schopen vést tím způsobem, že ti přísedící, odpusťte, že to říkám, ale jsou tam tak trochu jenom jako do počtu a na to rozhodnutí v zásadě žádný podstatný vliv jako nemají. To je potom, že je tedy nepotřebujeme vůbec. Anebo naopak dochází k té další variantě, a to je ta, že opravdu přísedící jako velmi potom promlouvají zejména v těch trestních věcech, jednak do otázky viny, tak pak do otázky trestu.

Když se bavíte se soudci, tak můžu vzpomenout jeden příběh, který se týkal nějakého ukradeného kola, v zásadě banality, a diskuse, které jsou jako utajené, tak probíhají tím způsobem, že prvně se tedy ten senát baví o otázce viny, což probíhá asi tím způsobem: tak co, udělal to ten člověk?, máme pro to jako důkazy?, že ano. Pakliže ano, tak pak se soudci baví o otázce trestu, a to probíhá tím způsobem: no, tak jako kolik? A tady v tomhle konkrétním případu ten jeden soudce z lihu (lidu?) navrhoval osm let. Vlastně něco úplně mimo tu trestní sazbu, vlastně trestní řád úplně nepočítá s tím, že oni by hlasovali mimo sazbu. Takže pak se z toho musí nějakým praktickým způsobem vyjít ven, a to se dělá tak, že tedy takový přísedící hlasuje pro nejpřísnější sazbu. A teď si vezměte, že se může stát, že jsou tam dva takoví přísedící. A teď mají úplně opačný názor než ten soudce-profesionál. A pak ten soudce-profesionál to musí odůvodnit, byť o tom vlastně není vůbec vnitřně přesvědčen. Jako to se může stát i v jiných věcech, viz třeba jako u Ústavního soudu, když se mění soudce-zpravodaj, ale pak to stejně odůvodňuje někdo, kdo vlastně souzní se závěrem většiny. Ale tady se může stát, že ti laici vlastně přehlasují soudce-profesionála, který to pak musí celé odůvodňovat.

Další problém, který souvisí trošku s tou debyrokratizací, je otázka plánování jednání. Samozřejmě že většina věcí se nerozhodne na prvním jednání, je potřeba to plánovat na dalších a dalších jednáních. Dokonce v trestním právu ještě platí ta zásada bezprostřednosti, což znamená, že když se provádí veškeré důkazy včetně výpovědí svědků, taky je důležité, aby i přísedící tam byli po celou dobu toho dokazování, a proto jako při těch velkých kauzách, kdy se počítá, že to může trvat několik měsíců nebo let, jsou tam ještě vlastně ti náhradní soudci, aby se ty důkazy nemusely opakovat. A samozřejmě když dáváte dohromady, když ten soudce dává dohromady program jednání, tak musí ten svůj diář sladit nejenom s diářem obžaloby, obhajoby, nebo když jsme v civilu se stranami civilního řízení, ale v podstatě i s těmi soudci. A pamatuji si opravdu ze své praxe, že trvala velmi dlouho ta obecná shoda, aby se v diářích jako našlo to místo.

Takže já mám za to, že tenhleten institut, že justice může stejně kvalitně a stejně spravedlivě rozhodovat i bez přísedících. A teď je otázka, proč tedy se v určitých případech přísedící zachovali? Protože jako z toho právního pohledu vlastně zachovávat přísedící ani v těch případech, které tam dneska jsou navrhovány, není třeba. Nicméně jsou tam z určitého řekl bych emocionálně psychologického důvodu, že opravdu u těch zvlášť závažných trestných činů, které jsou typicky zaměřené proti tělesné integritě, tak je asi vhodnější, aby tam účast laického prvku byla, aby i ta oběť, přeživší oběť, která u toho trestního řízení sedí, tak aby ona jako neměla vyloženě takový ten stísněný pocit, že ta justice funguje nějak v zásadě jako instrumentálně a že je tam nějakým způsobem jako osamocená. A potom jako rozředění takové té profesionality u soudního rozhodování je asi na místě.

Ale ten důvod, bych řekl, že je opravdu ten jako psychologicky emocionální, ale právní důvod ani ústavněprávní důvod, proč v některých případech mít přísedící, tady v zásadě není. Tak doufám, že to přispělo k vysvětlení toho vládního postoje, proč to navrhla tímhle způsobem.