Pokusím se nastínit svůj názor na legitimní očekávání. Vůbec on ten pojem se používá v různých významech, nicméně ten prapůvodní pojem vlastně vznikl u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a vlastně ten štrasburský soud se tímto pojmem vypořádával vlastně s ochranou majetku podle dodatkového protokolu číslo jedna, který je tedy do češtiny přeložen tak, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu státu přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. A šlo o to, že se zdálo tak říkajíc velmi přísné tu majetkovou ochranu podle tohoto článku poskytovat jenom tomu majetku vyloženě, co máte fyzicky v ruce, a proto z toho principu legitimního očekávání se dovodilo, že tu samou ochranu by bylo možné vlastně poskytovat i řekněme nějakým jiným aktivům, eventuálně nárokům, pohledávkám. Z toho potom v rámci judikatury se vyvodilo, jak moc musí být ta pohledávka jistá, kde asi je jasné, že ta pohledávka, pokud by byla vlastně garantována nebo osvědčena nějakým individuálním aktem, v tomto případě jsme v důchodech, nějakým důchodovým výměrem, tak tam by to bylo asi jasné, že ta ochrana by tam poskytnuta byla, nebo pokud by byla na základě zákona, a v tom našem případě je to tedy takové nějaké, řekněme, nejisté, pan předkladatel nebo vlastně koneckonců vláda šla tím asi nejopatrnějším možným způsobem, kdy v důvodové zprávě se uvádí, že o nějakém tom legitimním očekávání se vyloženě asi nedá mluvit, že pořád se počítá s tím, že vláda musí vydat teprve nějaké nařízení, a asi je legitimní, aby se eventuálně pokusila v tom mezidobí, než jí uplyne ta lhůta k vydání toho nařízení, se asi může pokusit tu právní úpravu změnit.

Ta vaše argumentace tím legitimním očekáváním, nebo jestli už ten nárok vznikl, náš postoj je, že ještě nikoliv, nicméně možná je trošku zbytečně akademická, protože pokud bychom tedy uznali to, že ten nárok vznikl, že to legitimní očekávání bylo dáno, tak se v zásadě jenom dostáváme do režimu té ochrany podle evropské úmluvy o lidských právech podle toho dodatkového protokolu číslo jedna, protože ta ochrana tam má být tedy poskytnuta jako jakémukoliv jinému majetku, nicméně to ještě neznamená, že ta ochrana je absolutní a že se na tu ochranu nebo na ten majetek v zásadě nedá sáhnout. A vlastně ten soud ve Štrasburku dovodil, že sáhnout se na to samozřejmě dá, pokud je v tom nějaký legitimní důvod a dělá se to na základě zákona. Tolik vlastně ta mezinárodní právní ochrana.