Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové vlády České republiky, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, rád bych shrnul to, co se za rok mého působení v úřadu ministra kultury České republiky podařilo, a řeknu i to, co se nepodařilo. Protože to je samozřejmě normální, všichni jsme lidé a kdybychom nedělali chyby, byli bychom stroje. Nicméně tu smršť hrůz a katastrof, kterou zde ctihodný pan poslanec Baxa na mě dštil, nemohu nechat být...

Velikonoční popravy (odvolání Fajta a Soukupa)

Vážení kolegové a kolegyně, Ministerstvo kultury zřizuje 29 příspěvkových organizací. Kdyby každá taková příspěvková organizace fungovala tak jako Národní galerie, mohu říci, že ty vaše katastrofické vize kultury by se skutečně naplnily.

Já si totiž neumím představit jediného normálního člověka v této zemi, který by si dovolil říci své kancléřce (kdyby mohl normální člověk kancléřku mít), aby mu podepsala odměnu 1.120.000 korun, protože si prostě přeje určitý plat, chce ho mít a bude ho mít za každou cenu. Nikdo přece nebrání žádnému generálnímu řediteli, aby se své funkce vzdal, jestliže se mu zdála odměna, kterou dostával jako nedostatečná.

Nezlobte se na mě, ale věřím, že všichni, jak zde jsme, víme, že musíme jednat s ohledem na zákon, ač to je někdy nepříjemné.  A já jsem neodvolal pana generálního ředitele Faita bez udání důvodu. To je lež. Já jsem ty důvody jasně zformuloval, jen je někdo dodnes nechce slyšet – jedním z nich byla i zákonná povinnost.

A teď k tomu podivnému podvýboru pro kulturu, kde se odvolání probíralo. Obvykle bývají podvýbory neveřejné, aby tam bylo možné sdělit to, co je opravdu potřeba, to, co sdělit potřebujeme a to, co sdělit musíme. A ejhle, najednou, výjimečně, tento podvýbor byl veřejný!