Ne, nepůjčovat si na obranu. Expert Tomáš Řepa o armádě a budoucnosti

Pane doktore, tvorba bezpečnostní a zahraničněpolitické linie strany GEN bude zřejmě na vás. Jak by se tato politika měla lišit od toho, co nabízejí stávající vládní koalice i dnešní opozice?

Věřím, že v mnohém a zejména důrazem na realismus a smysluplná řešení. Koalice měla v čase bezprecedentní krize reagovat mnohem rychleji, jen samotné nastavení a pomalost akvizičního procesu je daleko za tím, co naše země potřebuje. A potíže jsou v řadě dalších oblastí, potenciál mnoha šikovných lidí v armádě i civilních zaměstnanců by měl být využíván i s ohledem na to, co se děje, daleko víc. U opozice mám zase pocit, že nechápe, jak závažnou oblastí obranyschopnosti je. S bezpečností země se totiž ani v předvolební kampani obchodovat nemá! Čas přitom stejně ukáže, kdo měl snahu situaci řešit a kdo si jen nasadil „masku“ pro své voliče. GEN chce být alternativou vůči stávajícím stranám a tohle je jedna z velmi důležitých oblastí, na kterých se to dá demonstrovat.

Na ČRo jste například řekl, že si Rusko svou invazí zavřelo dveře do společenství vyspělých zemí. Rusko je klíčové téma. Jak tedy například vnímáte to, že současná americká administrativa vztah k Rusku takto kategoricky nevidí?

Rusko samozřejmě je klíčové téma, protože bez ohledu na výsledek války, zůstane hrozbou i nadále. Stačí se podívat na jeho vývoj, ruské dějiny jsou založeny na expanzi a ruští vládci a politici uznávají jen sílu. Dohody, garance nebo hranice zemí jsou pro ně nepodstatné. Americká administrativa se pokouší o změnu kurzu, ale nejsem si vůbec jistý, zda se to spíš nepřetaví v nějaké opuštění Evropy, čistě ekonomický kalkul a soustředění na Pacifik v soupeření s Čínou. Zájmy USA a Ruska jsou však velmi protichůdné a opět se to projeví. Je to jen otázka času.

Mimochodem doporučuji se vrátit i k některým minulým výrokům třeba současného amerického ministra zahraničí Marca Rubia, který působil spíše jako protiruský jestřáb. Dnes mluví jinak, ale to je dáno tím, že Američané sledují nějaký cíl, já jsem přesvědčený, že zejména ten s Čínou, který jsem uvedl. Zhodnotit to půjde ale pochopitelně až s odstupem času. Nemyslím si, že i voliči Donalda Trumpa a republikánů jsou zrovna nějací fanoušci ruské imperiální politiky a současná administrativa si toho musí být vědoma, jinak se jí to silně vrátí hned v nejbližších volbách. Tradičně velkohubá prohlášení např. na téma posledního telefonátu mezi Trumpem a Putinem na tom nic nemění. Zajíci se sčítají až po honu. A tenhle hon pro Evropu nemusí být vůbec výhodný.

Odmítáte snahy o zavedení povinné vojenské služby, místo toho chcete posílit profesionální armádu. V tom jste ve shodě s ministryní obrany. Vidíte nějaké oblasti, ve kterých současné vedení Ministerstva obrany, ale i Armáda ČR selhávají?

Budu tu tlumočit především svůj osobní názor na věc. Povinná vojenská služba a její zavedení po starém vzoru jako v dobách komunistického režimu nebo v 90. letech založená na generování mohutných záloh je zejména z demografických důvodů a chybějících výcvikových kapacit nesmysl. Nabízejí se jiné modely posílení obranyschopnosti, např. ten švédský – založený na selektivním výběru těch nejmotivovanějších z populačního ročníku a dobrovolníků z řad široké veřejnosti. Sám jsem příslušník aktivní zálohy a doporučuji to každému, kdo má motivaci a nelimituje ho zásadně zdravotní stav. Armádu České republiky z těchto důvodů rozhodně nebudu kritizovat, poznal jsem v ní hodně zajímavých lidí, kteří dělají skvělou práci. Problém je v politickém zadání, protože vojáci dělají to, co rozhodnou politici a leckdy mají svázané ruce. Některé z mého pohledu skutečně velké potíže jsem naznačil už ve své první odpovědi.

Současní evropští představitelé včetně Fialovy vlády ujišťují voliče, že silné navýšení obranných výdajů, které nastává po Trumpově nástupu, se zafinancuje z vyšších deficitů veřejných rozpočtů. Je taková úvaha realistická?

Já věřím, že takto to být správně nemá a že zadlužení za posledních několik let vlivem souběhu hned několika krizí nebo i jakéhosi alibi pro rozhazování, které politikům svým působením nabídly, stouplo až příliš. Věřím, že stačí konečně zavádět efektivnější chod státu, je mnoho oblastí, kde utíkají nemalé prostředky, ty pak nemohou být využity jinde a oblast obrany je typickým příkladem. Mimochodem jen obsluha stávajícího dluhu nás stojí 100 miliard korun ročně. To nás opět limituje. Armáda a bezpečnost země mají nastřádané investiční manko za poslední dekády jak v technologiích, tak v personální oblasti. Obecně vzato vše u veřejných rozpočtů a výdajů je otázkou priorit. Vždy je tak nějaká investice v určité oblasti i na úkor nějaké jiné. Proto ty emoce, které jsou pochopitelné.

I v závěru odpovědi ale zůstanu spíše obecný, protože jsem přesvědčený, že úvaha, kterou uvedu, jde správným směrem. Je zcela jedno, jak dobře se máme nebo bychom se mohli mít, když přitom zapomeneme na naše bezpečí a odolnost vůči hrozbám. Někdo silnější a odhodlanější si to totiž stejně nějakou formou vezme. Když budete mít luxusní dům a v něm „rodinné stříbro“, ale budou chybět vchodové dveře, stejně někdo přijde a připraví vás o to. Dobrá obranyschopnost země funguje i jako odstrašení toho, kdo má takové úmysly. Na to se nesmí zapomínat. Jako vojenský historik pravidelně pro veřejnost shrnuji a připomínám, že konflikty od počátku vývoje lidstva vůbec nemění svou podstatu spočívající v touze po moci, území, penězích či marné slávě, ale neuvěřitelně mění svoje podoby na základě technologického vývoje.

Jako společnost jsme tomu odvykli, ale to vůbec neznamená, že nás nečeká ještě mnohé nepříjemné procitnutí. Záleží na nás všech, jak takové výzvy zvládneme. Pokud vám bude někdo nadávat do válečných štváčů jen při takové úvaze, je to jen jeho vizitka. Stejně jako se hasiči připravují na zvládání požárů, vojáci trénují na to, aby byli schopni čelit hrozbám a konfliktům. Čím lépe budou připraveni a společnost jako celek obranyschopná, tím snáze to zvládneme! Ono to totiž i přes výroky politiků není my nebo oni, jsme v tom všichni!

Úvahy o nutnosti zvýšit evropské obranné výdaje jsou podpořeny návrhy, aby Evropská unie tvořila vlastní společné síly pod evropským velením. Je takováto „konkurence NATO“ namístě?

Komentuji to pravidelně v médiích. Pokud by měla vzniknout přímo něco jako evropská armáda, bude to velmi náročné finančně i časově, musíte totiž vytvořit paralelní důstojnickou strukturu. Ta totiž tvoří souhru armády nebo armád jako celku. Je možné, že souhra členů NATO bude klesat, což se týká i avizovaných společných cvičení, pak se nabízí vybudovat něco podobného na obdobné bázi a skutečně se více starat o evropskou bezpečnost. Detaily se ještě musí doladit. Skutečně ale přitom platí, že více než 500 milionů Evropanů by se nemělo spoléhat na pomoc 380 milionů Američanů, zejména vůči cca 140milionovému Rusku. Přesně o tom je odhodlání společnosti. Dokud zde bude NATO, stále máme jako menší země spojence, kteří pro nás představují oporu. Řekl bych, že je to luxus, který si ne vždy uvědomujeme. Naši předkové to štěstí mnohokrát neměli a roky 1938 nebo 1968 jsou varovným mementem. Také bych ještě rád dodal, že nové členské země NATO Finsko od dubna 2023 a Švédsko od března 2024 jsou dalšími platnými členy a vstupem reagovaly na válku na Ukrajině, do té doby přitom veřejnost v těchto zemích nebyla vstupu většinově nakloněna. Je tedy vidět, že i bohatým zemím stojí za to do aliance vstupovat a že ten koncept stále smysl dává.

Pokud jde o konkrétní výdaje, zaznívají pochybnosti o nákupu letounů F-35. „Vždyť jsme ani nevybudovali těžkou brigádu, což je náš úkol,“ padlo. Jaké výdaje na obranu v tuto chvíli upřednostnit?

Nedobudování těžké brigády je rozhodně manko, které by se mělo co nejdříve napravit. Postupně se musejí posilovat kapacity, které by akceschopnost armády posunuly dále. Docela dlouho přitom i zapadalo, že je třeba investovat i do lidí, a nejen do technologií. Z mého pohledu je dále stěžejní oblast stále poněkud podceňovaná informační a kybernetické bezpečnosti. Moderní letectvo si jistě zasloužíme, u F-35 mne osobně vadí datum dodání a chci věřit tomu, že když už si kupujeme kvalitní stroje, bylo by dobré zohlednit jejich dodání co nejdříve. Tady chci uvést, že i mezi mými nejlepšími vojenskými studenty jsou budoucí piloti a že si kupujeme komplexní schopnosti a dovednosti, ne pouze zbraň na nějaké jednostranné používání. Kvalitní a moderní protivzdušná obrana je také více než potřebná. Prioritní výběr toho či onoho už je pak politické rozhodnutí a taky za to někdo má nést odpovědnost. Znovu také opět zdůrazňuji, že investovat do lidí se nám vyplatí vždy. Těch nemusí být obrovské množství, ale měli by mít kvalitní zázemí a adekvátní finanční ohodnocení. Zejména u civilních zaměstnanců rezortu tomu tak však nyní rozhodně není.

V rozhovoru pro CZ Defense jste pravil, že Evropa je slabá kvůli chování politiků, ne kvůli ekonomickým a jiným parametrům, které by se daly vylepšit, kdyby se dělaly „rozhodnější kroky“. Jaké je podle vás toto slabé chování politiků? A jaké „rozhodnější kroky“ máte na mysli?

Uvedu jeden příklad za všechno, až nyní se na půdě Evropské komise vážně probírá téma společných nákupů a podpora obranného průmyslu, tedy nikoliv dosavadní házení klacků pod nohy ze strany bankovních institucí. Obranný sektor přitom v minulosti byl i naší národní tradicí a výkladní skříní. Vyrábět zbraně není nic toxického, je to nutnost ve světě dravců v multipolárním světovém řádu, jehož další formování nyní vidíme. Opravdu nechápu, proč se něco takového nezačalo dělat o tři roky dříve. Přesně to jsem měl na mysli. Evropě i naší zemi chybějí lídři. Já osobně bych třeba klidně obětoval Green Deal razantním změnám v obranné politice. Za dobrého počasí se zase můžeme zamyslet i nad zelenější ekonomikou, která se přirozenou inovací technologií postupně bude prosazovat tak jako tak, nepotřebuje být vše nařízeno v nějakém centrálním plánu. Docela často si procházím životopisy velkých státníků nebo slavných vojevůdců a myslím, že v nich najdeme hodně poučného. Slabost naše problémy nevyřeší, naopak. Mám jako velmi oblíbený i citát Ronalda Reagana: „Nejděsivější slova, jaká v angličtině jsou: Jsem z vlády a přišel jsem pomoct.“ Politici mají se svým mandátem od lidí vytvářet pravidla hry a legislativní rámec, ne brzdit invenci lidí a dusit společnost byrokracií jako se to děje.

Apelujete na výchovu k hodnotám, které vedou k vůli bránit stát. Jak nicméně řešit to, že podstatná část občanů, ne-li většina, nesouhlasí kvůli válce na Ukrajině s cíli současné vlády? Šli by tito lidé bránit naši zemi?

Snažím se abych nejen apeloval, ale i šel vlastním příkladem. Proto tak rád jezdím na přednášky napříč celou naší zemí, v kurzech i pro Armádu České republiky. Mám rád nejen mladé publikum, jako na mých univerzitách, kde působím, ale i nejrůznější kurzy třetího věku. Je v tom jakási rovnováha, někdy mi přijde, že si nenasloucháme, jak je potřeba. Starší a mladší se od sebe mohou mnoho učit a společná by měla být úcta k tradici a hodnotám, za které obětovali naši předkové skutečně mnoho včetně životů. To není jen Kubiš s Gabčíkem, tolik osudů je téměř neznámých. Máloco je přitom tak strhující jako silný příběh. Uvedu jeden z nich, napsal jsem před nedávnem studii o brigádním generálovi Olegu Svátkovi, ten bránil Podkarpatskou Rus se svou divizí proti pětinásobné přesile maďarské armády v bezvýchodné situaci v březnu 1939, obstál se ctí. Ihned po návratu do vlasti se zapojil do protinacistického odboje a skončil bohužel na popravišti. Řekl bych, že ani na vteřinu neuvažoval, že by to nemělo smysl. Takhle já třeba vidím hodnoty jako historik a rád tyto příběhy předávám dál.

Zpět k vaší otázce, stát za svojí zemí není otázka toho, zda mi zrovna sedí či nesedí ten který vládní politik, který stejně brzy skončí v propadlišti dějin a bude vystřídán. Stejně jako by se nemělo fandit našim sportovcům jen ve chvíli, kdy se vám jejich hra zrovna líbí a mají trenéra, který vám sedí. Válka na Ukrajině samozřejmě ovlivňuje postoje mnoha lidí, a tím, jak se protahuje, tak je téma, které polarizuje, unavuje a znechucuje, a to bez ohledu na to, jak závažné je. Nálada davu je vrtkavá, politici toho i dost zneužívají. A to z více stran. Na základě historické zkušenosti s Ruskem mají přitom ve Skandinávii, Pobaltí či Polsku zcela jasno v tom, že útočná válka vedená na evropském kontinentu je něčím, co stojí za pozornost.

Abych to napsal na závěr odpovědi na vaši otázku maximálně upřímně. Myslím si, že geopolitika je zrovna pro tuto končící vládu bohužel i alibi v tom, jak se snaží zakrýt chyby a velká selhání ve vnitrostátní politice. A to i ve vztahu ke konsolidaci státního dluhu, vzdělanostní ekonomice či již zmíněnému efektivnějšímu chodu státu. O řešeních v řadě oblastí se přitom více mluví, než se zavádí, válka trvá už přece tři roky, tedy drtivou většinu mandátu této vlády. Jsem tedy přesvědčený, že by se to nemělo směšovat a opozice svou rétorikou tomu jde taky naproti a vznikají zkratky a nálepky, které nikomu nepomohou, jen vyvolají ještě větší pnutí a polarizaci mezi lidmi. A to pak samozřejmě ovlivňuje i ochotu se bránit. Šel bych na to tedy znovu opakuji jinak, osvětou a vlastním příkladem. Zaostává i využití programu POKOS – Příprava občanů k obraně státu. Je tady už dávno a šlo by se mu věnovat mnohem lépe a intenzivněji. A to bez ohledu na to, kdo je zrovna nahoře na našem politickém orloji.

Do veřejného prostoru vstupují někteří vojáci, kteří vyjadřují poměrně kategorické názory. Nejčastěji plukovník Otakar Foltýn. Prospívá armádě takto aktivní styl komunikace jejích členů?

Nechci hodnotit plukovníka Foltýna v nevděčné pozici koordinátora strategické komunikace Úřadu vlády, která je mimochodem ve vyspělých zemích obvyklá a např. během pandemie covidu mohla ušetřit některé zmatky a výkřiky politiků, co přinášely ještě větší chaos. Jistě by se dalo rozebírat, co se v této agendě povedlo a co ne. Spíš obecně okomentuji pnutí, které se někdy objevuje a média ho potom dále akcentují. Už jsem to tu v jedné odpovědi také nakousnul, vojáci konají dle rozhodnutí politiků. Armáda se nerozhoduje podle sebe, ale reaguje na legislativní rámce a podle finančních prostředků, které jsou jí vyčleněny. Když ale zároveň chcete kvalitní armádu s manažerským řízením, a přitom vytváříte podmínky, které tu stejnou organizaci značně limitují, nese to s sebou zákonitě pnutí. A to se myslím projevuje i během posledních třech let, kdy víme, že musíme zabrat, ale tempo změn tomu neodpovídá.

I přes veškeré kontroverze a emoce si tak myslím, že je spíš dobře, když se otevřeně hovoří o chybách a dá se na to reagovat, než aby se vše zametalo pod koberec. To se přitom zase dělo v minulosti, proto jsme, kde jsme. Je to odpovědnost všech vlád v posledních 20 letech od zavedení profesionální armády. Taky je znovu třeba říct, že podoby konfliktů se mění a my musíme reagovat na ty nejnovější trendy a tam budovat dostatečně robustní kapacity. I zde bude třeba systém proměnit a ořezat byrokracii. Proto tu také vznikla strana GEN!

Mgr. Tomáš Řepa, Ph.D., se narodil roku 1985. V roce 2010 vystudoval obor Učitelství historie pro SŠ na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 2018 pak na téže univerzitě úspěšně absolvoval doktorské studium studijního oboru Historie se zaměřením na české a československé dějiny. V roce 2021 vystudoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity obor Veřejná správa. Od roku 2014 licenčně spolupracoval i s Ústavem pro studium totalitních režimů, od roku 2018 spolupracoval s Post Bellum – Paměť národa jako ambasador projektu Příběhy našich sousedů pro oblast Brna a okolí. Od září 2018 je zaměstnancem Katedry teorie vojenství na Univerzitě obrany. Věnuje se především soudobým dějinám, problematice střetů banderovců (UPA) s československými bezpečnostními jednotkami a armádou, zneužitím tohoto tématu komunistickou propagandou, ve vztahu k současnému dění i hybridním konfliktům – Ukrajina. Dále se zaměřuje na starší vojenské dějiny, zejména napoleonské války, a v současnosti se také věnuje změnám v československé vojenské správě ve 20. století.