Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

já budu stručný a spíše se pokusím reagovat na některé výtky, které tady zazněly a nějakou analýzu situace, kterou tady prezentoval zejména pan poslanec Benda. Já bych podepsal hodně věcí, co řekl už pan ministr kultury a chtěl jsem říct to samé. Že mám pocit, že tady se teď hodnotí ta situace, jako kdybychom v České republice byli v nějakém vakuu, jako kdybychom tady byli nějaký ostrůvek bez kontextu do dalších zemí. Jako kdyby Česká republika byla jediná, která tady dělá takováto omezení, která zamezuje shromažďování většího počtu osob, která zavřela restaurace, která zavřela školy a tak dále a tak dále a tak dále.

Ale my jsme přece nebyli jediní. Vyspělé demokracie na západ od nás, velmi vyspělé, vyspělejší, než naše demokracie, dělaly stejná restriktivní opatření. Takže v tomto směru hovořit o České republice jako o nějakém anomálním státě, který tady zasahuje do základních lidských práv a svobod občanů, tak to si myslím, že není úplně v kontextu té evropské situace objektivní zhodnocení. Nehledě na to, že jsem přesvědčený o tom, že ta naše opatření jsou zcela v souladu s Ústavou. Ostatně když se tady podíváme na vývoj té dosavadní judikatury, tak v zásadě jediná úspěšná žaloba byla týkající se právě těch opatření v oblasti maloobchodu a volného pohybu osob. Jinak veškeré další ústavní stížnosti, žaloby, byly zamítnuty i meritorně.

Takže v tomto směru si nemyslím, že zkrátka ta situace je úplně takto jednoznačná a ukáže se i v rámci nějakých dalších, například kasační stížnosti, kterou jsme podali, jak se tedy ta judikatura nastaví. A je to dobře, že se nastaví, je dobře že se tady nastaví právní prostředí pro další budoucí vývoj té situace, abychom měli právní jistotu. Protože to do jisté míry samozřejmě nemáme díky tomu, že jsme proklestili tu cestu, kterou tady nikdo zatím nešel i z hlediska legislativy a právních nástrojů, které máme v zákoně k dispozici.

A to, že je máme k dispozici, je nesporný fakt. Stačí se podívat do zákona o ochraně veřejného zdraví, kde mimo jiné, pokud se bavíme o těch omezeních 23 až 6 hodin, je výslovně uvedeno, že Ministerstvo zdravotnictví mimořádným opatřením může zavřít provozy stravovacích služeb, plošně. Tady není o tom skutečně žádného sporu. Toto je přímo explicitně dáno v zákoně, v § 69. Takže tady skutečně nevybočujeme ani z toho zákona o ochraně veřejného zdraví.