Také kvůli nim sociální demokracie bojovala za návrat k proplácení prvních tří dnů nemocenské. Neumím si představit, v jak děsivé situaci bychom dnes byli, kdyby se nám před dvěma lety nepodařilo takzvanou „karenčku“ zrušit. Tehdy jsme ale ještě netušili, co se na nás valí.

Pandemie útočí na zdraví, životy i domácí rozpočty. Milióny lidí svírá existenční strach. Zůstat dnes 10 dní v karanténě a spadnout na 60 % příjmu, je pro spoustu lidí takřka neřešitelný problém. Proto dnes potřebujeme nutně a co nejdříve motivovat k péči o zdraví své i svých blízkých všechny, kteří se dostali do styku s koronavirem.

Ještě nedávno platilo, že jen jedna třetina lidí s příznaky nebo po rizikovém kontaktu jde na testy. Ti pozitivní se pak často zdráhají uvést své rodinné příslušníky, kolegy či přátele, se kterými se setkali. A tak v některých regionech máme průměr hlášených rizikových kontaktu pod jedna. To je samozřejmě absurdní. Dokonce se stalo, že manžel nepřiznal ani kontakt s manželkou. Ale víte co? Chápu to. Nikdo nechce své blízké uvrhnout do neřešitelných finančních potíží.

Odmítám proto soudit a obviňovat lidi z nezodpovědnosti nebo na ně snad dokonce svádět, že nám skáčou čísla nakažených. Úkolem politiků je hledat cesty. A cestou ze začarovaného kruhu určitě není nekonečné moralizování a přesvědčování. Tou cestou je pozitivní motivace.

Izolačka chrání před neřešitelným výpadkem příjmů v důsledku karantény nebo izolace. Lidé v nařízené karanténě budou moci dostávat k náhradě mzdy bonus až 370 korun za den. Vyplácet jej budou po dobu 10 dnů zaměstnavatelé, kteří si pak o tyto výdaje sníží sociální odvody. Těší mě, že Sněmovna tento nástroj odsouhlasila, a doufám, že Senát dnes rychle návrh schválí. Opačný scénář by mohl vést ke katastrofě.

Vládní předlohu doplnily ještě dva velmi důležité pozměňovací návrhy z pera poslance Onderky a poslankyně Gajdůškové (oba ČSSD). Na obou spolupracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a oba mají moji plnou podporu, protože i jejich cílem je podat pomocnou ruku lidem s horší či nestabilní prací nebo dokonce bez práce.
Zákon má ambici udělat konečně pořádek v nabídce pracovních míst, aby úřady práce mohly lépe práci nabízet a lidé hledající si zaměstnání ho snadněji našli. Vrací se tak k původní praxi a opět zavádí povinnost firem hlásit úřadům práce všechna volná pracovní místa. Bez toho to nepůjde. Dnes má i každá personální agentura lepší informace o nabídce práce než úřady práce. A zaměstnavatele za to ještě platí. Je to jeden z důsledků šílených Drábkových reforem.

Úřady práce tu nejsou od toho, aby si tam lidé chodili jen pro dávky. Jejich hlavním smyslem je pomoct lidem najít práci. Potíž je v tom, že naprostá většina volných míst je pro uchazeče se základním vzděláním a za minimální mzdu. A k tomu jsou ještě dvě třetiny z nich pro cizince. Nic proti zahraničním pracovníkům, ale nejprve musíme obsloužit domácí zájemce a také dělat všechno pro to, aby lidé za svou práci dostávali mzdu, ze které se dá důstojně vyžít.