Tak především je jasné, že pro současnou americkou administrativu přestává být Evropa zahraničně-politickou prioritou. A zájem Američanů se přesunuje do oblastí Tichomoří, do oblasti Asie. V této oblasti působí tři gigantické ekonomiky: čínská, japonská a indická, které se podílejí významným způsobem na tvorbě světového hrubého domácího produktu. Ale také na světovém obchodě a ať se to někomu líbí nebo ne, zejména Čína a Indie, budou hrát stále větší roli ve světové politice.
Zdá se, že americký prezident zvolil v mezinárodní diplomacii netradiční metodu práce. Je to přístup byznysový a současně reálpolitický. V jeho pohledech na svět má ideologie jen druhořadý význam. A stejně tak do týmu svých blízkých spolupracovníků vzal počínaje viceprezidentem Vancem a „ministrem“ Muskem lidi stejného ražení. Prostě D. Trump neponechává jako prezident nic náhodě. Ví, že na změny zahraniční i vnitřní politiky USA má v zásadě jen 4 roky. A protože příští volby do kompletní Sněmovny reprezentantů a do třetiny senátů USA budou již za necelá dva roky, může se stát, že v obou, anebo alespoň v jedné z komor amerického kongresu ztratí jeho Republikánská strana většinu. Demokraté by pak pochopitelně jeho politiku torpédovali. Proto to horečné tempo, proto to úsilí. Proto tolik prezidentských dekretů, namísto zákonů schválených oběma komorami Kongresu.
Prezident Trump se rozhodl jednat s Ruskem, nikoliv jako s méněcennou zemí, jak se chovají k Rusku dlouhodobě a většinově evropští politici. Ale jako se svým partnerem, s nímž je možné řešit různé světové problémy. Nejde totiž jenom o Ukrajinu, i když Trump a jeho tým projevují už od 20. ledna, kdy se stal staronovým prezidentem USA, eminentní zájem ukončit tento válečný konflikt. Je to pro něj stejná zátěž, kterou mu zanechal předchozí prezident Biden, podobně jako to byl Afghánistán v jeho předchozím volebním období, který mu zanechali jeho prezidentští předchůdci. D. Trump již tehdy při jednání s Tálibánem ukázal, že se nebojí netradičních řešení. Podle tehdejších amerických i evropských měřítek byl Tálibán teroristickou organizací, a přesto s ním Trumpova administrativa jednala. Nyní bude osobně jednat i s ruským prezidentem Putinem. Tedy, pokud si obě strany daly za cíl uskutečnit setkání prezidentů již začátkem března, tedy před zahájením ramadánu, což je v muslimském světě a tedy i v Saúdské Arábii velká společenská událost To znamená, že musí do té doby být jasné kontury dohody o příměří a míru na Ukrajině. Evropští komentátoři si příliš nevšímají, možná vinou přívalu Trumpových vyjádření v posledních týdnech, jeho nabídky na částečné odzbrojení adresované Číně a Rusku. Pokud jde o Rusko, je celá věc jasná, s ním už americká administrativa jedná.
Pokud jde o Čínu, bude se D. Trump jistě snažit o to, navázat přátelský, anebo alespoň velmi korektní vztah s čínským prezidentem Si Ťin – pchingem. A to je klíč k tomu, aby mohly proběhnout v blízké budoucnosti jednání o odzbrojení. To by pro všechny tři aktéry mohlo být ekonomicky přínosné. A nejen pro ně. Posílilo by to také vzájemnou důvěru mezi těmito velmocemi.
Co je však pro Evropu nepříjemné, je to, že Trump jaksi s Evropou, nebo spíše s Evropskou unií ve svých politických kalkulacích nepočítá. Tedy ne, jako s prioritním partnerem. Prostě Evropská unie, její lídři a také lídři nejsilnějších evropských zemí, ať již jsou v EU, anebo se jedná o Velkou Británii, se nechali americkými generály v rámci NATO vmanévrovat do podpory Zelenského Ukrajiny. A teď budou sklízet trpké ovoce svého naivního přístupu. Spojené státy si zřejmě představují, že na Ukrajině budou početné kontingenty vojsk evropských spojenců USA. A naopak si umím představit, že v ruské části, tedy na územích Ukrajiny anektovaných Ruskem, mohou být zapojeny i jednotky Čínské lidové armády. Vydržování vojenských kontingentů na Ukrajině bude evropské státy stát hodně peněz. Zatím se do toho hrnou jenom Britové, Švédové a Francouzi.
Francii ovšem na podzim čekají nejspíše parlamentní volby, ve kterých se prezident Macron pokusí prolomit „zajetí“ levice a krajní pravice, ve kterém je jeho strana v parlamentu. Parlamentní volby na podzim pro macronisty mohou ovšem dopadnout ještě hůře než ty předchozí. A pokud k tomu dojde, bude Macron politicky ještě slabší, a to i zahraničně -politicky, nežli je nyní. V krajním případě může být i vyhnán potupně s Elysejského paláce, jako první prezident francouzské V. republiky. Nemyslím, že by francouzská levice, anebo naopak krajní pravice, po volbách chtěly opakovat Macronovy politické tahy na evropské šachovnici, pokud jde o účast francouzských vojsk, coby jednoho z garantů příměří a míru na Ukrajině.
Zdá se, že analytici kolem D. Trumpa velmi dobře vyhodnotili rozháranost situace, ve které se nacházejí klíčové evropské státy, tedy Francie a Německo. Německé volby můžou samozřejmě vyústit ve vytvoření „velké koalice zkušených“. Tedy, ke spojení CDU/CSU a SPD. Tyto strany mají politickou a ekonomickou kompetenci k tomu, aby povzbudily výkon německého hospodářství. Ale je otázka, zda Německo může provádět sebevědomou a jasně protiruskou politiku v situaci, kdy v Bundestagu budou čtvrtinu poslanců tvořit zástupci protiválečné AfD, tedy Alternativy pro Německo. A možná dvě levicové strany.
Pokud k vytvoření vládní koalice v Berlíně nebudou stačit po volbách hlasy CDU/CSU a SPD, musí být do hry přizvána i strana Zelených (očekává se propad Liberálů ve volbách pod 5% hlasů a jejich odchod z Bundestagu). Jak se ukázalo v končícím volebním období, není německá politika příliš připravena na trojkoalici. Kromě toho, Zelení nepřinesli do vládních pozic skutečnou erudici a vládní rutinu. Některé výkony vládních představitelů strany Zelených přitom byly opravdu k smíchu. Ale nicméně v prvním období po volbách, po vytvoření nové německé vlády, dojde jistě k žádoucímu impulsu pro německé hospodářství. A tedy i pro naši ekonomiku. Ale tento impuls bude spíše krátkodobý a rychle se vyčerpá.
Prostě jednání reprezentantů největších evropských zemí, Velké Británie, lídrů EU a představitelů NATO, jež proběhlo v Paříži, bylo jalové. A představovalo jen prázdné gesto vůči vyjednávání, které dnes začali Američané s Rusy v Rijádu.
Evropští lídři by se spíše měli zabývat tím, jak dosáhnout obnovení prosperity evropského hospodářství, nežli se pokoušet bránit nevyhnutelnému a tím je dosažení míru na Ukrajině.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Ukončí Trump válku na Ukrajině?
autor: PV
