Skutečně však není žádným znakem humanismu pomáhat těm, kteří pomoc zneužívají. Za současného stavu mají bohužel migranti jistotu, že jakmile vstoupí na záchranářskou loď (mnohdy na dohled od lybijského pobřeží), mají zaručeno cestu do Evropy. Tamní úřady je vždy přijmou, nakrmí je, poskytnou jim přístřeší a dlouhé měsíce pak rozhodují o jejich azylových žádostech. Stejně jisté je to, že i když jim azyl neudělí, bez problémů se mohou potulovat Evropou a nic jim nehrozí.

Deportovaní migranti bez nároku na udělení azylu se dají vzhledem k jejich obrovským počtům spočítat na prstech jedné ruky. Už jen samotný vstup na palubu lodi pašeráka znamená s velkou pravděpodobností, že se dostanou do Evropy. Jistě, vzhledem k nekvalitním lodím může taková cesta skončit i smrtí, ale toto riziko jsou migranti připraveni podstoupit. Tím by se však evropské úřady neměly nechat vydírat.

Jako první se vzchopila po výměně vlády Itálie, která odmítá vpouštět lodě do svých přístavů. Podobně by se měly zachovat všechny státy jižní Evropy. Bohužel tomu tak není a Španělsko snaživě nabízí náhradou své přístavy. Přispívá tak pouze k prodlužování agónie. Kdyby byly uzavřeny všechny přístavy, v tu chvíli by měli pašeráci lidí po byznysu a evropské úřady po starostech.

Je nejvyšší čas vzkázat do zemí třetího světa, že Evropa není nafukovací a žít v ní není žádné právo, ale výsada. Evropa nemá povinnost přijímat do svého štědrého náručí všechny, kteří o to stojí. Už jenom proto, že země Blízkého východu a Afriky odlivem mozků trpí. Pokud tyto země opustí všichni mladí a schopní muži, kdo se bude podílet na jejich dalším rozvoji? Ne, nepřetržité dovážení migrantů do Evropy není pomoc pro žádnou ze zúčastněných stran. Kdo to tvrdí, lže si do vlastní kapsy.