Jen pro rekapitulaci: ministr vnitra nechce nic uspěchat a kloní se k tomu, aby opatření, která nemají v naší moderní historii obdoby, ještě chvíli, alespoň pár dní či jednotky týdnů zůstala v tužším režimu. Ví proč. Přehnaná euforie může vyvolat falešný pocit bezpečí. Optimistický vývoj pandemie může kvůli politickému populismu rychle vzít za své. Místo postupu kupředu nastane couvání. To nikdo nechceme. Vydržme, to přeci dokážeme.

Pro případné kritiky: Jan Hamáček nezapomíná na ekonomiku, ví, že se republika nedá vypnout a nechat měsíce v režimu stand-by. Ale pár týdnů klidu, omezení, izolace? To nás na kolena padnout nedonutí. Ekonomika jako taková zaznamená obrovské škody a šok. Jestli bude její krvácení trvat měsíc, nebo šest týdnů, v tom rozdíl není. Státní rozpočet se z rány koronavirové pandemie bude vzpamatovávat roky, náklady je možné odhadnout na 400 až 500 miliard. Při takových počtech není zapotřebí počítat s přesností na halíř, určitě se opět nadechneme. Jenže, aby se země a její lidé postavili na ekonomické nohy, musí být zdraví a v provozech, obchodech i na ulicích musí být ze zdravotního hlediska bezpečno.

Jan Hamáček volí mezi urputnou snahou ochránit maximálně naše zdraví a životy a mezi tím nechat co nejvíce dýchat ekonomiku. Obojí je potřeba, ale nejde volit buď anebo. Musí se hledat vhodný poměr, vyvažovat. Jsem přesvědčen, že tým kolem ministra vnitra to umí a zvládne. Musíme myslet pozitivně, věřit, že nás pandemie něco naučí, v určitém smyslu se z ní poučíme. A máme-li k tomu takového lídra, jakým je Jan Hamáček v symbolické červené mikině, máme šanci, že celý systém boje v nouzi a krizi bude dávat smysl a přinášet výsledky.