Potřebná dohoda o řešení, které by uspokojivě respektovalo zájmy všech zúčastněných, byla hledána  vyjednávači prvotní politiky, prvními diplomaty. Přinášela mír a dostávala přednost před řešením sekyrou. Tak se využili i ti, co lépe mluvili, než drželi meč. Fungovalo to dobře, pokud se stačil prosazovat rozum a vyjednávači byli dobře vybráni podle schopnosti a vůle hájit životy svých lidí lépe, než válčením a hlavně, když nechyběla dobrá vůle. Tuto zlatou dobu popsal před dvěma tisíciletími Vergilius na začátku eposu Aeneis jako něco dávno minulého, ale takového, že by se na to mělo navazovat. Psal o společnosti, kde nebylo třeba soudců ani zákona a přesto poctivosti a práva bylo dbáno.

Uběhly věky, ale potřeba dohodnout se zůstávala a stejně tak přetrvával i úkol pro politiku –  nacházet taková řešení, která by byla pro všechny přijatelná. Toho se ale dá dosáhnout spíše jednáním v ovzduší dobré vůle, než silou zákona. Tak vznikla představa, že ke spravedlivému řešení společných problémů, zvláště na domácí půdě, by mohlo vést jednání politických stran. Každá složka společnosti měla být zastupována určitou stranou, a tak se měly dostat na pořad jednání všechny problémy a měl se najít způsob, jak nejlépe je vyřešit. Váznout to začalo již od začátku. Ovšemže poctiví autoři tohoto projektu něměli úmysl zkrátka plně uspokojit ty, kterých je nejvíc, to by se ani jednat nemuselo. Ale jak degenerace původní myšlenky pokračovala, je patrné v Ústavě ČR, kde se píše o soutěži politických stran a ne o jednání. A jako se samozřejmostí praxe počítá s tím, že tak zvaná parlamentní demokracie není o jednání a respektování všech, ale spíše o znásilňování většiny národa pomocí účelového volebního zákona, který umožňuje uměle vytvořit v parlamentu většinu ze zástupců menšiny a rozhodování a obchody odsunout mimo sněmovnu. K potlačení otevřeného jednání přitom slouží také vytváření „koalic“. Rozhodování se tak přenáší ze sněmovny do skretariátů stran a stává se jednáním o politických obchodech. 

V přesvědení, že systém politických stran se nedá použít k hájení zájmů obyvatelstva, nás utvrzuje sám text Ústavy ČR, Hlava první, Článek 5. Tam se píše, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. O hledání spravedlivého řešení jednáním tam není nic, zato slovo soutěžení naznačuje, že někdo bude vítěz a někdo poražený. Za prokázání demokratičnosti se v zákoně o politických stranách považuje zvolení hierarchické struktury strany a nikoliv respektování práv menšin, a ústavní podmínku nepoužít násilí výborně splňují ti, kteří příjmají úplatky, za které strana slouží velkým domácím, nebo i zahraničním penězům. Politická strana také může sledovat své vlastní zájmy, to Ústava výslovně připouští, ale o hájení zájmů obyvatelstva nebo voličů v ní není ani zmínka a ani o sociálním smíru a sociálním státě.

Ve stranickém systému splňujícím požadavky Ústavy ČR se tak může provozovat i politika připomínající statut prodejné děvky. A protože to je nejen možné, ale skutečně to tak bývá, je to důvod k zamyšlení, co se dá zlepšit. Vidíme, že zastupitelé zvolení u nás obvyklým způsobem příliš často nejednají tak, jak je třeba. Nehájí zájmy voličů, nebyli jimi vybráni, řídí se pokyny vedení stran, které se mezi ně a voliče vklínily.

Kritizované strany si rády vybírají a na kandidátky zařazují kandidáty od kterých očekávají poslušnost, schopnost obsluhovat podle pokynů hlasovací zařízení, kteří umí plynně lhát a nestydí se a přednost mají ti, kterým voliči snáze naletí, jako lékaři, herci, sportovci a známé tváře bez vnitřku hlavy. S takovým souborem se bude dirigentovi dobře pracovat. Ten musí odvést profesionální výkon v souladu se zadáním vypracovaným podle objednávky spozora. Jeho cíle  musí zamaskovat do ideologického hávu, aby se nemuselo rovnou říci, že se program příčí zdravému rozumu. Na tuto práci se najmou nejvýkonnější mozky. Ti, co pracují pro velké peníze, na to mají. Vyhlídky těch ostatních jsou omezené.

Dost o tom, co je, a přikročme k tomu, jak udělat z politiky užitečného pomocníka.

Část aktivistů věří, že by se špatná politická praxe dala vyřešit zavedením přímé demokracie (dále PD). Ve většině případů, kde bychom PD chtěli uplatnit, narazíme na vážné překážky. Hlavním nástrojem PD jsou referenda. I kdybychom měli jejich dobrou právní úpravu, mohou poskytnout jen odpovědi na jednoduché zásadní otázky a přitom mají značné nároky finanční a časové. Nedají se použít ke tvorbě textu právních norem. PD se neobejde bez tvořivých hlav, které zformulují jednoduché ale zásadní návrhy, které budou nebo nebudou přijaty. Pro rychlé řešení naléhavých problémů se PD nehodí. Přesto je třeba hnutí za PD podporovat, protože referendum je asi nejschůdnější cestou k přijetí zásadních změn volebního systému.

Ovšem musela by být nejdříve uzákoněna uspokojivá forma vyvolání referenda a možnost získat jím vymahatelný výsledek. Zejména jde o počet podpisů na petici postačující k vyvolání referenda a o účast požadovanou k závaznosti výsledku. Tyto požadavky nesmí prakticky znemožňovat uspořádání referenda a získání výsledku. Počet petičních podpisů by měl právem vyloučit referenda o nevýznamných věcech, ale nesmí být takový, aby referenda znemožňoval vůbec. Odpůrci PD požadují, aby výsledek referenda byl brán do úvahy jen v případě účasti, které se, jak doufají, nedosáhne. To je nesprávné, k referendu musí mít přístup všichni, ale kdo nepřijde, tak se zdržel hlasování a na řešení mu asi nezáleží. Lenoši nemají právo omezovat projevy angažovaných občanů.

Nový zákon o volbách do Sněmovny PČR by měl odstranit vady dosud platného zákona tímto způsobem:

1. Volby by se konaly v rovnoprávných, zhruba stejně velikých volebních obvodech, navzájem nezávislých. Vyhovovalo by,například, 27 obvodů tvořených trojicemi obvodů pro senátní volby, nejvýše 12 jmen na každé kandidátce a 7 mandátů.

2. Nejméně jedna kandidátka v každém volebním obvodu by byla naplňována kandidáty, kteří se projevili prospěšnou činností ve svém volebním obvodu a prosadili se v primárkách, a to by postupně způsobilo zbytečnost stranických kandidátek.

3. V každém z obvodů by se volilo poměrovým systémem tak, že se označí stanovený celkový počet jmen bez ohledu na to, na které kandidátce a v jakém pořadí je jméno uvedeno.

4. Mandáty se rozdělí na kandidátky podle celkového počtu označených jmen na každé z nich a v rámci kandidátky podle počtu označení.

5. Nebudou žádné přesuny hlasů mezi obvody a žádná hranice procent.

6. Poslanci budou při výkonu funkce stále pod kontrolou svých voličů a nebude možné obchodovat s jejich hlasy.

7. Voliči v počtu více než poloviny hlasů potřebných ke zvolení poslance budou moci vyvolat nové volby v daném obvodu.

8. Politické strany by ztratily možnost ovládat poslance a oddělovat je od voličů a přišly by o příjmy z toho plynoucí.

9. Poslanci by se stali skutečnými zastupiteli politického života v obcích a městech a vykonavateli moci svých voličů.

Podrobnější popis tohoto modelu voleb je popsán v článcích uveřejněných na www.novarepublika.cz, www.hv-ceskyraj.cz, www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/mrazek-S12, a souborně na blogu http://spojeni.wordpress.com.

Jistě se shodneme na tom, že Sněmovna PČR ve stávajícím složení nepřjme novelu zákona o volbách, která by byla jednoduchá, jak výše naznačeno, vedla ke zvolení sněmovny odpovědné voličům a hájící zájmy všech občanů a která by více než dosud odpovídala proklamovaným zásadám a poskytovala výhody všem občanům, ale naopak kladla větší požadavky na poslance.

Příští volby budou uspořádány po staru, politika ještě nebude užitečným pomocníkem občanů. Potřebujeme návod, jak postupovat vůči volbám za těchto okolností.

První směrnice je jednoduchá. Nevolit nikoho, kdo je odpůrcem referenda, nebo chce voliče oklamat nefunkčním, pro výše uvedený účel nepoužitelným, zákonem o referendu.

Druhá směrnice je návod, jak vstoupit do Sněmovny i přes bariéru 5% a odtud za podpory referenda o volbě napříč volebními stranami a v menších stejných volebních obvodech, prosazovat nový zákon o volbách.

Ke zdolání 5% je podle dlouhodobých zkušeností potřeba mít balík peněz a prodejná media na své straně. Čím je strana hnusnější, tím více peněz je třeba.

Chudé skupiny vedené ambiciósnímu jedinci se nemohou prosadit, protože jejich spojení brání nejen jejich náčelníci, ale také programové priority, kterými se chtějí lišit.

Programové sjednocení těch, kteří chtějí do Sněmovny, je možné cestou návratu k původnímu cíli politiky, a to je uspořádání věcí společného zájmu všeobecně přijatelným způsobem. To znamená odložit ideologické předsudky a hledat racionální řešení.

Těžší je spojení aktivistů různých skupin na společné kandidátce. K tomu je nutné použít kandidátku neutrálního hnutí, vedeného morálními autoritami, které samy do Sněmovny nesměřují a k sestavení kandidátky použít výsledky primárních voleb, kterých se zúčastní aktivisté, kteří se v daném volebním obvodu projevili svou činností.

K realizaci tohoto záměru je potřeba zaregistrovat zmíněné neutrální hnutí, například, hnutí Spojení 12 popsané na www.spojeni.org. Na to je potřeba 1000 podpisů a na registraci kandidátek 15 000 Kč v každém kraji. Dále je potřeba zřídit v každém volebním kraji virtuální dům politiky v podobě webových stránek a sehnat k tomu nadšence, kteří by zvládali internetovou agendu.

To hlavní, zájem aktivistů, předstihl zveřejnění tohoto projektu, původní myšlenka se vyvíjí intenzivně od roku 2012 a v poslední době se s ní ztotožňují lidé nejméně ze tří hnutí. Kandidátku by však netvořila participující hnutí, ale voliči primárních voleb, a proto by nemohla být považována za kandidátku koaliční.