Inu, pojďme se podívat krapet pod pokličku těchto frází. Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád.

Jaká je hodnota svobody v dnešním pojetí slova smyslu pro tyto naše spoluobčany? Vždyť svoboda neznamená jen mít právo vyjádřit svůj názor. K čemu vám je beztrestně nadávat někde u piva, když víte, že s tím stejně nic nezmůžete. Skutečná svoboda se nezakládá jen na svobodě vyjadřování. Je zde také svoboda ekonomická a svoboda spolurozhodovací. A tu mnoho, ne-li většina lidí, v naší republice nemá.

Velká část populace naší země nemá ekonomický kapitál, aby uspokojila svoje, byť jen základní tužby. Mnoho lidí si dnes nemůže dovolit dát své děti na vysokoškolské studium nebo v ruce obrací každou korunu, aby jim zbylo dostatek financí na stále rostoucí ceny energií a dalších nákladů na bydlení. Taková je ta dnešní svoboda. Statisíce lidí jsou uvězněny v dluhových pastích exekutorské mafiánské lobby pro nezaplacení pár korun na pojištění nebo jízdenkách MHD, kde z původních několika stovek korun se zcela iracionálně sumy vyšplhaly do desetitisíců na lichvářských úrocích a penále, zatímco celý náš parlament je složen ze stran ovládaných klientelismem a lobby velkých společností, kterým se odpouští miliardy na daních, toleruje porušování zákonů a zneužívání státních i evropských dotací. Taková je ta dnešní svoboda.

A přitom, většina se už smířila s tím, že lépe nebude. Podle posledních průzkumů, je v České republice s politickým vývojem spokojeno kolem pětiny populace. Jedna třetina lidí se neúčastní voleb do poslanecké sněmovny, 2/3 se neúčastní krajských voleb a u senátních a evropských voleb, se účast dlouhodobě pohybuje mezi 15 % – 30 %. Jaká je tedy svoboda spolurozhodování v našem systému zastupitelské demokracie?

»Mají chodit k volbám,«může někdo opáčit. No, ano, odpovídám, ale koho mají u všech čertů volit? Komunisté, kteří chtějí reálně změnit poměry v naší zemi, jsou dennodenně diskreditováni, dehonestováni a vláčeni mediálním bahnem. Není divu, že většina lidí se, ať už z obavy nebo pod tlakem mediální propagandy, k této myšlence nehlásí. A i ty umírněnější levicové strany, sociální demokraté a Zelení, jsou drceni politickým marketingem a svojí vlastní neschopností dostatečně uchopit ta správná témata a být slyšet (což by se dalo určitě vytknout i předchozímu vedení KSČM). Jednou za čas se objeví nějaké antikorupční hnutí, které získá rychle na popularitě, ale zpravidla má životnost na jedno volební období (jestli vůbec). Tak z čeho má potom běžný občan vybírat?

Normální člověk, který musí chodit do práce, stará se o rodinu a nemá čas sledovat všechna prohlášení a číst programy každé strany? Jak si má udělat obrázek o tom, jaká strana bude skutečně hájit jeho zájmy? Odpovím vám citátem z eseje Alberta Einsteina Proč socialismus?, která původně vyšla v Monthly Rewiev v květnu 1949: »…členové zákonodárných sborů jsou vybíraní politickými stranami, do značné míry financovanými nebo jinak ovlivňovanými soukromými kapitalisty, kteří, ryze z praktických důvodů, oddělují voličstvo od zákonodárců.