Proč vlastně 28. říjen? Protože před 100 lety byl vydán Národním výborem Zákona o zřízení samostatného Československa z pera Aloise Rašína, podepsaný muži „28. října“ Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou, Františkem Soukupem, Jiřím Stříbrným a Vavro Šrobárem.

Předcházelo tomu Prohlášení nezávislosti národa československého (Washingtonská deklarace), které bylo vydáno již 18. října v Paříži (17.října napsaná T.G.M. ve Washingtonu) a bylo akceptováno a podpořeno americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. 20. října sdělili Američané Rakousku-Uhersku, že mír bude pouze za podmínky uznání samostatnosti Čechoslováků a Jihoslovanů. Toho dne přestalo pro státy Dohody fakticky mezinárodně existovat. Byla to odpověď na nótu císaře Karla I., který nabízel federalizaci Rakouska – Uherska. 28.října vešla ve známost kapitulace císařství.

Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik byly hlavní osobnosti zahraničního odboje a exilové československé vlády, kteří samostatnost fakticky dojednávali s představitelů států Dohody. Na domácí frontě byl jedním z představitelů domácí politika Karel Kramář. Ten byl ale 28. října v Ženevě dojednat s Edvardem Benešem podobu budoucího státu.

A kdo tedy byli muži 28. října? Představitelé domácích politických stran, které spojil okamžik vzniku republiky. Ale jejich následné osudy byly značně rozdílné.

Alois Rašín (18. října 1867 – 18. únor 1923)

Doktor práv, který se začal politicky angažovat již na studiích. V roce 1894 byl odsouzen za procesu s Omladinou. V roce 1907 vstoupil k Mladočechům, za které byl zvolen 1911 do Říšské rady (parlament Rakouska-Uherska). V roce 1916 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který mu byl změněn na 10 let. V roce 1917 byl propuštěn. V roce 1918 se stal členem předsednictva Národního výboru. Za první republiky byl ministrem financí v Kramářově vládě, kde úspěšně provedl odluku měny. Stal se ministrem financí i ve Švehlově vládě, kde prosazoval politiku rozpočtových úspor. Zastupoval zde Českou národní demokracii. Stal se obětí atentátu mladého komunisty.

Antonín Švehla (15. dubna 1873-12. prosinec.1933)

Hostivařský statkář, který v letech 1908-1913 byl poslancem českého zemského sněmu. Od roku 1909 předsedou výkonného výboru Agrární strany a od července 1918 předsedou Národního výboru. Jeden z hlavních představitelů domácího odboje. Za první republiky předsedou Agrární strany a třikrát předsedou vlády. V roce 1927 odmítl kandidovat na prezidenta ČSR a podpořil T.G.M.

František Soukup (22.srpna 1871 – 11. listopadu 1940)

Doktor práv a dlouholetý sociálně-demokratický politik. V roce 1907 se stal poslancem Říšské rady a opět v roce 1913. V roce 1918 člen předsednictva národního výboru. V Kramářově vládě byl ministrem spravedlnosti. Do roku 1920 člen Národního shromáždění a od roku 1920 členem senátu. Byl jím až do zrušení horní komory v roce 1939. V roce 1940 umírá na následky podlomeného zdraví z předchozího nacistického vězení.

Jiří Stříbrný (14.ledna 1880 – 21. ledna 1955)

Novinář, redaktor Českého slova. V roce 1911 zvolen do Říšské rady za Českou stranu národně sociální. Člen národního výboru za národní socialisty, kdy jejich předseda Václav Klofáč byl 28. října v Ženevě. Do roku 1926 byl poslancem Národního shromáždění za Československou stranu socialistickou, byl několikrát ministrem (pošt, železnic i národní obrany). Vedl spory s Edvardem Benešem. V roce 1926 byl z této strany vyloučen a zakládá Národní ligu, která kandiduje společně s Národní obcí fašistickou. Na společné kandidátce byl opět zvolen do Národního shromáždění. Za německé okupace se stáhl do ústraní. Po osvobození byl postaven před Národní soud a odsouzen na doživotí. V roce 1955 ve vězení umírá.

Vavro Šrobár (9. srpna 1867 – 6. prosince 1950)

Slovenský lékař, který podporoval myšlenku T.G.M. československého národa. Za protiuherskou činnost byl vězněn 1907-1908. Ke konci války byl propagátorem společného státu. 28. října byl kooptován do Národního výboru, aby zákon o samostatnosti podepsal za Slováky. Za první republiky byl nejdříve poslancem a do roku 1935 senátorem Národního shromáždění za agrárníky, byl také prvním ministrem pro správu Slovenska. Za Slovenského štátu se angažoval v odboji. V letech 1945 – 1950 poslanec Národního shromáždění. V roce 1946 založil Stranu Slobody, která podpořila komunisty. Po únoru 1948 se s komunisty spojil a stal se ministrem pro sjednocení zákonů v Gottwaldově vládě.