Kdo ničí americké vlajky, je považován za chuligána. Kdo poškodí ty čínské, je nazýván aktivistou. Kdo udělá politikům na billboardech tykadla, musí do vězení.

Setkání anglické královny s čínským prezidentem je symbolem mostu mezi východní a západní civilizací. Setkání českého prezidenta s čínským se označuje za nechutnou zahraniční politiku ČR.

Politika jedné Číny je, z úst Karla Schwarzenberga, svého času ministra zahraničních věcí, ukázkou státnické rozvahy a diplomatického nadhledu. Ze strany hlavního města Prahy pak je takové stanovisko považováno za zásadní nerozvážnost a pochybení.

Hlas proti Číně či Rusku je projevem občanské společnosti a osobní statečnosti. Hlas proti ilegálním imigrantům projevem zbabělosti a egoismu.

Kdo podporoval Majdan v Kyjevě, byl ryzím demokratem. Kdo byl na druhé straně barikády, byl rusofilem. Fotbaloví ultras jsou vždy chuligáni, pokud ovšem nedemonstrují na „správné“ straně, jako v tomto případě.

Demonstrace potlačované v Moskvě jsou útokem na základní hodnoty vyspělé civilizace nebo jako v případě Pussy Riot neakceptovatelnou agresí vůči svobodě projevu a umělecké nezávislosti. Demonstranti zmlácení například v New Yorku na demonstraci Occupy Wall Street jsou naproti tomu provokatéři a antidemokraté a kapela Ortel symbolem nesnášenlivosti.

Házení vajíček na prezidenta je projevem odvahy a svobody slova. Vyjádření svobodného byť kritického názoru na náměstí například proti imigrační politice nebo proti vládě, je porušení zákona.

Kdo nesouhlasí s multikulturní politikou, bývá označen za xenofoba, kdo podporuje rodinu je implicitně homofob, kdo není ochoten pronajmout byt komukoliv je rasistou. Kdo si hraje na jediného spravedlivého, který stojí nad zákony, je zástupce neziskového sektoru či organizace pro lidská práva. Samozřejmě za peníze daňových poplatníků.

Zprostředkovat informaci o podkopnutí imigranta je mediální povinností. Při informování o násilí ze strany imigrantů či odmítnutí nabízeného bytu ze strany uprchlické rodiny, má nebo spíše musí, nastoupit „přirozená“ autocenzura.

V případě Blízkého východu a severní Afriky vystupujeme jako exportéři západní demokracie jako vrchol vlády občanů. V momentě, kdy v referendu lidé neschválí nějaký evropský dokument, například evropskou ústavu, hlasuje se buď znovu, dokud to nedopadne správně nebo se to napříště řeší jen schvalováním v parlamentech.  

V případě Číny si zase hrajeme na světového soudce se zdůrazňováním práv jednotlivých národů na svoje sebeurčení, na samostatnost a vlastenectví. V rámci Evropské unie se jakékoliv vyzdvihnutí a obhajoba práva jednotlivé země na samostatný vývoj vnímá jako nemoderní nacionalismus.

A teď pár čísel, abychom se vrátili na zem. Kdo byl například v Německu v roce 2014 největším investorem? Překvapení se nekoná, byla to Čína s téměř 12% podílem ze všech investic. Kdo je největším držitelem amerických dluhopisů (nepočítáme-li americkou centrální banku Fed)? Vedle Japonska to je samozřejmě Čína, což by se dalo mediální zkratkou popsat také jako, že komunistická Čína je největším věřitelem kapitalistických Spojených států, nejbohatší to země světa. Takže si u nás sypeme popel na hlavu úplně zbytečně. Principem dvojího metru děláme ze sebe spíše kašpárky.