Dámy a pánové, pane ministře, pěkné poledne skoro. Já bych k tomu také řekl pár slov. Zaprvé bych řekl, nestavme, že to je boj jedněch proti druhým, cyklistů proti řidičům, řidičů proti chodcům a podobně.

Jakkoli jsme s kolegyní Zuzanou Ožanovou z jednoho klubu, tak se v tomto evidentně neshodneme. Pro kontext je potřeba dodat, že já jsem jak řidič, pravidelný a rád řídím, jak říkají kolegové, šicí stroj, neboli elektroauto, tak ale samozřejmě pravidelně jezdím i na kole, takže tu zkušenost mám z obou dvou stran a z obou dvou úhlů pohledu. A musím říct, že ano, je to o té ohleduplnosti, o té bezpečnosti. Ale myslím si, že i v zákonech můžeme dát nějaký signál. Já to vnímám jako edukativní, nebo bych řekl skoro preventivní - preventivní záležitost, preventivní signál v tom, že se tady upozorní, už jenom to, že my se tady o tom bavíme půl hodiny, že tím zabereme nějaký veřejný prostor a konečně se to týká nějakého reálného obsahu, který se dotýká reálného života lidí, tak tím upozorníme na ty příklady.

A těch záležitostí... To není jenom o tom, že je tady nekvalitní krajnice a cyklista nemůže jet úplně vpravo. Je to často o tom, že když jedete opravdu s dětmi a za vámi slyšíte, že se blíží auto, tak jako poodjedete do toho středu, abyste to dítě, které jede před vámi, abyste ho chránili. To znamená, že těch příkladů je milion. A je to prostě o tom, aby i ten řidič se choval ohleduplně.

Jsou země, třeba Austrálie, kde kromě té vzdálenosti, a teď by mě zajímalo, jak by se s tím kolegyně Ožanová popasovala, kde kromě té vzdálenosti metr, metr a půl je definovaná i rychlost, jakou rychlostí můžete cyklistu minout, neboli předjet. To by prostě v českých podmínkách, a tím se dostávám k tomu jádru, kde my tady řešíme ten právní formalismus, jak jsem zaslechl, to byl hlavní argument, tak ta je u nás úplně nerealizovatelná, ta australská zkušenost. Právní formalismus - prostě že to není možné jednoznačně změřit, jak říkala moje ctěná kolegyně.

On už na to odpověděl můj kolega Milan Pour také z našeho klubu, tam jde o nějaké jasné příklady, kde z fotodokumentace bude jasné, že tohleto není metr a půl, a když je to vzdálenost taková, tak si myslím, že nikdo nebude řešit, jestli to bude metr 45, metr 55. Mně prostě ten dogmatismus a ten formalismus přijde, jak tady je protkaný tím, že my se potom snažíme ty zákony různě bobtnat, protože z toho úplně vypadne selský rozum, že prostě metr a půl je nějaký signál do společnosti, nějaký symbol, nějaká prevence. Prostě když je tam ten cyklista a je to úzké, tak ho předjedu skutečně, když to bude velmi bezpečné, protože vím, že nade mnou je zákon, který mi říká, musím ho minout o metr a půl. Jestli to bude metr 40, metr 60, nikdo neřeší.

Mě napadlo spousta příkladů po tu dobu, co tu mluvila moje kolegyně Zuzana Ožanová, typu, kolik metrů auto může zaparkovat před přechodem. Někde je to pět metrů, v pěší zóně metr a půl tuším. Také nepředpokládám, že tam přijde někdo a začne to tam měřit přesně na metry. Ale prostě od oka, když je metr, dva metry od přechodu, tak evidentně něco porušil. Když bude čtyři metry 80, tak nepředpokládám, že tam s pásmem bude běhat městský strážník, aby kvůli těm dvaceti centimetrům dal pokutu. Jde o nějaký princip, že prostě nemá stínit. A takovýchto příkladů tady máte celou řadu.

Měření rychlosti v obci - 50 km. Také tím vnímáme, že se máme chovat ohleduplně, bezpečně. A také mi samozřejmě vadí v momentě, kdy to policisté budou měřit ještě v obci, ale už za obytnou zónou tam, kde je les, nejsou tam chodníky, nic. A je to přesně takový ten formalismus. Je tam padesátka, tak tam začneme vybírat pokuty, protože to prostě formálně platí. Ale my všichni víme, že máme chránit chodce, aby také lidi nejezdili před školou a podobně.

Mimochodem, ze stejného ranku podle mě vychází i to opatření dva metry rouška. Troufám si říct, že kdybychom u nás na tom formalismu takhle nelpěli, tak by to mohlo být na základě selského rozumu. Prostě když kolem mě nikdo dva metry není, tak roušku a respirátor na ulici mít nebudu. A když přijdu na zastávku a bude kolem mě někdo, tak si ji nasadím. Logicky. Ale protože právě přichází ten formalismus, a kdy je to dva metry a kdo to bude měřit, no tak to radši mějme vždycky a všude. A to je to, co mi prostě principiálně vadí.