Na rozdíl od jiných případů zřizování ministerstev v minulosti to tentokrát probíhá neobvykle, spíše byrokraticky než politicky. Místo jasného politického rozhodnutí koalice a následného rychlého přijetí legislativy, jak tomu v minulosti vždy bylo, sledujeme, jak pouhý záměr se chystá celé volební období, přičemž by nemělo zapadnout, že ministr financí a lídr druhé nejsilnější koaliční strany ve vládě ve finále hlasoval proti.

Po formálním schválení záměru vládou se nicméně pomalu rozbíhá širší debata, v níž zatím zněly spíše pochybnosti. Místopředseda vlády Bělobrádek návrh proto hájil v článku Skutečně potřebujeme nové ministerstvo pro vědu? Ano, který byl uveřejněn na serveru Reflex.cz dne 2. září 2016. Jde bohužel o text přinejlepším deklaratorní, který je zakončen sdělením, že „myšlenky dneška vedou k úspěchu dnes, zatímco k úspěchu v budoucnosti povedou myšlenky zítřka“.

Filozofický základ budoucího ministerstva je tedy ozřejměn, pojďme se proto raději zamyslet nad několika praktickými aspekty jeho případného vzniku. Předesílám, že nechci na tomto místě vlastně vést polemiku, zda ministerstvo vědy ano či ne, vyjádřil jsem se k tomu ostatně v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny (Přístroje máme, teď sežeňme top vědce, LN, 30. srpna 2016). Chci se spíše zabývat souvislostmi, které by jeho vznik v navrhované podobě měl, a které možná ani nevidí, nechtějí vidět, či o nich nechtějí mluvit předkladatelé návrhu. Potřebujeme si jich však být vědomi, máme-li o návrhu vést seriózní debatu.

Bude ministerstvo opravdu malé, ale efektivní?

Základní otázkou, která v souvislosti s návrhem zřízení jakéhokoli nového ministerstva bývá diskutována, je efektivita řešení a nárůst byrokracie. Vládní návrh praví, že ministerstvo bude relativně malé. Tomu věřit můžeme, nebo ne. Odhadovat budoucnost je ovšem nejlépe možné z minulé zkušenosti, a zde je potřeba říct, že dosavadní Bělobrádkův úřad prokázal mimořádnou rozpínavost. Za tři roky mandátu této vlády se počet úředníků sekce výzkumu, vývoje a inovací na Úřadu vlády zpětinásobil, a to aniž by došlo k formální změně kompetencí tohoto úřadu! Spíše tedy lze pochybovat o tom, že v případě vzniku zcela nového ministerstva by jeho verze byla zcela minimalistická.

Efektivita případného nového ministerstva přirozeně souvisí také s rozsahem a pojetím jeho agendy. Zde je nutné říct, že ačkoli se v návrhu hovoří o centrálním řízení systému výzkumu a inovací, nic takového reálně neobsahuje. Ve skutečnosti mají být zachovány, vyjma přesunu oblasti mezinárodní spolupráce ve vědě z ministerstva školství na nový úřad, dosavadní kompetence jednotlivých resortů v oblasti výzkumu. Fakticky tak jde jen o transformaci jedné sekce na Úřadu vlády na samostatné ministerstvo se třemi sekcemi (dle nástinu organizační struktury ve vládním návrhu).