Myslím, že předtím, než se pustíme do stamiliardového jaderného dobrodružství, by stálo zato se zamyslet nad tím, zda opravdu neexistují alternativy. A co by přinesly.

Například, je otázka, zda naše země chce zachovávat pozici velkého exportéra elektřiny. Což dnes činíme na úkor životního prostředí a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů. Nevím totiž, jakou ve výrobě elektřiny máme dlouhodobě konkurenční výhodu, která by pozici exportéra přirozeně podporovala.

Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nepodceňujeme potenciál úspor energie. A oprostit se od již fakticky vyvráceného konceptu, že růst HDP s sebou ponese růst poptávky po energii.

Měli bychom znovu posoudit a využít potenciálu obnovitelných zdrojů, hlavně tam, kde to je ekonomicky rozumné. Věřím, že do doby, o které článek píše, by mělo dojít ke znásobení jejich podílu a že to je ekonomicky atraktivní možnost.

A nevím, proč odvrhovat využití paroplynových elektráren. Dost často slyším, že kvůli plynu z Ruska (ano, Rusko je s podílem 40 % největší, ale ne jediný dodavatel, je to ale země, pro kterou je ekonomicky vývoz plynu a ropy zcela zásadní).

Mimochodem, dost často toto slyším od lidí, kteří zároveň trpí velkou skepsí k elektromobilům, a preferují spalovací motory, pálící dominantně dováženou ropu (a ropy Unie dováží mnohem víc než plynu a od dodavatelů, kteří také někdy 100% stabilitu nezajišťují, a podíl Ruska je jen o 10 % nižší než u plynu).

Na zvážení také je, zda v 21. století je efektivní rozvíjet systém velkých zdrojů a nákladné distribuce proti výrobě více decentralizované.

A otázek by se našlo mnohem víc.

Zavírat před různými alternativami oči a soustředit se na jedinou málokdy přinese dobré rozhodnutí. Nebo ne?