Mít možnost svobodně zvolit, z více konkurujících si kandidátů, toho, kdo nás bude zastupovat, je velké privilegium demokracie.

Na rozdíl od mnoha lidí si nemyslím, že přímá volba presidenta je omyl – ještě si pamatuji všechny možné hrůzné události, které provázely cestu na Hrad Václava Klause, lemovanou velmi pravděpodobně hlasy komunistických poslanců. Jakkoliv byl výsledek dosavadních přímých voleb pro mne velmi bolestivý, nemyslím, že to je špatná „metoda“.

Mám velký respekt k těm, kteří se o funkci presidenta ucházejí. Stojí je to velké úsilí a prožívají spoustu nepříjemných chvil. Vím, že dost lidí má i tak problém si „vybrat“, neb nikdo z kandidátů není „dost dobrý“. Neměli bychom ale zapomínat, že je řeč o skutečných lidech, kteří už něco prožili a bezesporu se - stejně jako každý z nás -cestou dopustili i věcí, na které nejsou hrdí. Málo kdo (či lépe nikdo) nechodí na světě během svého života se svatozáří. Navíc by se mu s ní hodně špatně spalo.

Mrzí mě, že mezi podporovateli hlavních dvou kandidátů, kteří nabízí alternativu k pokračování působení obviněného Andreje Babiše ve vrcholové politice, to ke konci někdy i dost jiskří. Je to škoda. Nejen proto, že to může vést část lidí k tomu, že budou na právo volit rezignovat, ale hlavně proto, že to podpoří nebezpečný trend rozdělení, a vzájemné nedůvěry ve společnosti. Což je něco, čemu se v dnešním světě až příliš daří.