Vědec Jan Kulveit, který se na Univerzitě v Oxfordu zabývá modelováním pandemií a globálními riziky, upozornil na jednu věc, která je logická, ale která (asi nejen mně) unikala:
To, že máme obrovské nemocnice s velkou kapacitou, která umožnila poskytnout péči vysokému počtu lidí s vážným průběhem nákazy, se nestalo u nás součástí řešení pandemie, ale právě do jisté míry jeho součástí.

Oscilování mezi omezením nákazy (=záchrany životů) a bránění přehlcení nemocnic asi aby to nevypadalo špatně, jinak tomu moc nerozumím) nás vedlo k faktické strategii akceptace promořování i měsíce poté, co blížící se využití vakcín ukázalo cestu z krize ven.

To politické přijaté-nepřijaté rozhodnutí nás stálo tisíce životů a myslím i vyšší ekonomické škody, než strategie, které zvolily země, které své občany lépe uchránily.

Je možné, že kdyby byly kapacity nemocnic nižší, nutilo by to naši vládu (i další politiky) nákazu aktivněji a rychleji potlačovat. A tím chránit zdraví a životy lidí a umožnit i stabilně menší míru restrikcí. Nestalo se, a tak třeba stavy nově nakažených (řekněme kolem 5 000), které my považujeme za úspěch ne-li jako start rozvolňování, znamenají jinde stav nejvyšší pohotovosti.

Pro zajímavost, dle worldometers, jsme v "promoření" třetí nejvíce zasažená země na světě, těsně po Černé hoře, v počtu úmrtí je naše pozice stejná, po Gibraltaru, těsně za San Marinem. Strašné.