Jak se dostat k čistší ekonomice třeba na železnici nebo u osobních aut je docela jasné. Elektrická trakce na železnici má dlouhou tradici a na silnicích se hlásí o slovo bateriová auta.

V jiných částech ekonomiky je otázka toho, jak se dostat k podstatnému snížení emisí mnohem více komplikovaná. A vodík je asi největší favorit jako dodavatel energie pro průmysl nebo možná dokonce pro určité typy dopravy. A to nemluvím o tom, že může být částečně využit s minimálními úpravami tam, kde se využívá zemní plyn, či o důležité možnosti využití vodíku jako uložiště elektřiny.

Je s ním ale spojené dilema. Tou je volba zda rozvíjet vodíkovou ekonomiku i v situaci, kdy zatím produkujeme jen malé množství čistého vodíku (dnes jeho výroba často probíhá ze zemního plynu), či s jejím rozvojem počkat, až bude čistého vodíku dost. Osobně se kloním k první variantě, neb si myslím, že vyšší výroba čistého vodíku je otázkou velmi dohledné doby, a začít rozvíjet vodíkové technologie až poté co bude čistého vodíku dost, je zbytečná ztráta času.

Touto cestou se mimochodem pustila jednoznačně UK a jsem rád, že v této oblasti jsme v Evropě nic neprošvihli. Což může být pro naše firmy v dalších letech výhoda.

Moc mne mrzí, že u nás podpora této oblasti probíhá v duchu “aby se neřeklo”. To, že zjevně nevíme jak efektivně využít stovky miliard unijních korun na transformaci ekonomiky přitom otevírá možnost do promyšleného a komplexního vodíkového programu investovat.