Z posledních měsíců si odnáším (nejen) šok nad tím, jak se u nás z tisíců mrtvých, kteří evidentně mohli žít, stala pouhá čísla. Nepříjemná, možná proto moc nezmiňovaná. Pohodlnější je se na krizi dívat jako na ekonomický fenomén, jak píše novinář Adam Junek, který mne k napsání blogu přivedl.

Doufám, že dnes již všichni pochopili, že cesta k největším ztrátám na ekonomice vede právě přes nezvládnutí zdravotní části pandemie. Tedy přesně tam, kam jsme se zřejmě i s přispěním “českého vyvažování zájmů ekonomiky a ochrany zdraví" dostali.

Myslím, že hodný zamyšlení není jen náš přístup k pandemii. Souvisí podle mne s pojetím svobody, solidarity a vůbec společnosti Zdá se, že mnozí mají za to, že svobodná společnost je ta, kde se každý stará sám o sebe a dělá si co chce. A právě málo empatie, odpovědnost a společenského pohledu zřejmě přivodil stav, do něhož se naše společnost postupem času dopracovala.

Asi proto jsme se v otázce migrace zachovali, tak jak jsme se zachovali. Možná proto část lidí dnes odmítá omezení potřebná k tomu, aby neohrozili ostatní. Možná také proto během krize věnujeme jen malou pozornost nejen těm, co ji nepřežili, ale též dopadu na sociálně slabé skupiny - na rozdíl od různých firem a podnikatelů se skupiny sociálně slabé (mimo důchodců), zahrnující třeba samoživitelky (samoživitele), či lidí objektivně znevýhodněné, prakticky nedočkaly od státu pomoci.

Z této krize vyjde naše společnost s velkými šrámy. Ty ekonomické, pokud budeme šikovní, „zalepíme“ bezprecedentním nárůstem dluhu a stovkami miliard korun z rozpočtu EU. Zalepit ty společenské bude ale trvat o dost déle. A proto je důležité o tomto mluvit a postupně se snažit naši společnost uzdravit a zároveň i zlepšit její odolnost. Více ZDE.