Navíc pokud bychom sečetli náklady na produkci filmu a jeho následnou propagaci, vyšla by nám podobná suma, která odpovídá škodám, které skutečný útok způsobil.

I když od zákeřného útoku militaristického Japonska na námořní základnu USA v tichomořském Pearl Harboru uplynulo 7. prosince 77 let, stále je to živoucí memento pro dnešek. Tehdy totiž začala nejen válka mezi Japonskem a Spojenými státy, ale současně se rozhořel celosvětový konflikt dosud omezený zejména na agresi nacistického Německa v Evropě.

Historie již dostatečně osvětlila příčiny japonského militarismu, který předznamenala prudká modernizace země za reformní vlády císaře Meidžiho (1868–1912) za podpory západních mocností. Překotná industrializace ale vedla k obrovskému hladu po surovinách a dalších zdrojích, jež v intencích koloniálních postupů jiných mocností vedlo Japonsko k dobyvačným útokům proti sousedním i vzdálenějším státům (okupace Tchaj-wanu, Sachalinu, Koreje, Indočíny aj.).

Japonská generalita se domnívala, že zabitím bezmála 2400 vojáků USA a zničením čtyř bitevních lodí a dalších menších plavidel na malém tichomořském atolu dosáhlo Japonské císařství strategického vítězství vedoucí k ovládnutí prostoru celého Tichomoří. Útok stovek japonských stíhaček startujících z letadlových lodí nepostihl hlavní vojenskou sílu USA, letadlové lodě, jež naštěstí v přístavu nebyly, stejně jako zůstala zachována logistická síla této základny. Vstup nejsilnější světové mocnosti USA do války však postupně změnil rovnováhu sil v neprospěch Japonska.

Japonci se navzdory obraně svými zfanatizovanými vojáky, známými mj. ze sebevražedných leteckých útoků zvaných kamikaze, museli postupně stáhnout až na své čtyři hlavní ostrovy.  Po šesti měsících intenzivního strategického bombardování 67 japonských měst nadále odmítala japonská vláda přijmout ultimátum předložené Postupimskou deklarací. Podle nařízení prezidenta USA Harryho Trumana proto svrhlo letectvo USA 6. srpna 1945 první atomovou pumu na město Hirošima a 9. srpna na Nagasaki. To stálo v obou městech přímo i ve svých následcích život čtvrt miliónu japonských civilistů. Teprve poté Japonsko vyhlásilo bezpodmínečnou kapitulaci, jejímž podepsáním 2. září 1945 definitivně skončil dosud nejkrvavější celosvětový konflikt v dějinách.

Zatímco při porážce nacistického Německa a militaristického Japonska se nejvíce zdůrazňují vojenské úspěchy spojenců, jejich poválečná okupační správa jak v Německu, tak v Japonsku byla jednou z nejúspěšnějších mírových misí vůbec. Podporou demokratických sil, odvrácení celkové devastace či genocidy obou národů a také následnou ekonomickou podporou byly obě země, jež byly celou první polovinu 20. století hrozbou svým blízkým i vzdáleným sousedům, zásadně zpacifikovány a demilitarizovány. Bez jakýchkoli pochybností jsou dnes Japonsko a Německo, prosperující z globální spolupráce, oporami dnešního mírového uspořádání světa. A to bez ohledu na fakt, že v obou zemích mají USA nadále své vojenské základny.

I když se dnes vyčítá USA leckde unáhlený vojenský zásah proti diktaturám a režimům, jež terorizují nejen jiné státy, ale zejména obyvatelé svých vlastních zemí, historie tuto výjimečnou pozitivní roli v případě Německa a Japonska a v dalších zemí nemůže nepotvrdit.  USA po 2. světové válce úspěšně zpacifikovaly dvě největší militaristické diktatury.

Press ODA